Stres je přirozená a nedílná odpověď organizmu na podněty a situace vnějšího i vnitřního prostředí lidského těla.

Stresové odpovědi lidského organismu pomáhají přežít a zpracovat náročné, zátěžové nebo nebezpečné situace. Bylo to tak od nepaměti. V době fylogenetického vývoje člověka se jednalo o mechanismy, které pomáhali primárně přežít, ulovit, rozmnožit se, vytvořit bezpečí pro mláďata – lidské potomky atd. V dnešní době se jedná také o přežití, i když z jiného úhlu pohledu. Jedná se spíše o přežití s dopadem na kvalitu vlastního života.

Přesto, že se jedná o primárně vrozené reakce, neznamená to, že s nimi nemůžeme pracovat. Primární reakce je automatická, ale následně existuje velká oblast, s kterou již můžeme pracovat. Posilovat svoji odolnost, porozumění, vytvářet a osvojovat si dostatečné nástroje k vlastní podpoře.

Primární stresová reakce

Krátkodobý stres (eustres) nám pomáhá zvyšovat náš výkon. V okamžiku nějaké konkrétní situace, která je potenciálně nepříjemná, vystupujeme z naší klidové (tzv. komfortní) zóny a překonáváme problém (např. jdeme k zubaři, i když se ho bojíme, jednáme s kolegou, i když máme zcela rozdílné názory na řešení nějaké situace a jsme v konfliktu…). Primárně záleží na motivaci, proč ze své klidové zóny vystupujeme. Co je však důležité, opakovanými zkušenostmi, získáváme prožitek,že různé situace nejen přežijeme, ale můžeme je řešit nějakým konkrétním způsobem. Tento proces se formuje od okamžiku narození. Postupně, zkušeností prožitku se adaptujeme na nové věci, tzn. že prožité situace nám následně mohou pomoci přinášet méně stresu, naučíme se, že nejsou nebezpečné nebo že je umíme vyřešit. Můžeme si také uvědomit, co nám v těchto situacích pomáhá zvládat vlastní stresové reakce s dopadem na zmenšení psychického a fyzického diskomfortu (např…při nástupu do nového zaměstnání, mezi nové děti, kolegy, systém školy se můžeme cítit nejistě, v chaosu, nepochopení, nevíme, jaké jsou zvyklosti. Ptáme se kolegů, vidíme a vnímáme, můžeme používat i některé naše osvědčené techniky, které nám pomáhají rychleji se adaptovat, učit …uklidňujeme se a nacházíme další nástroje pro uspokojení svých potřeb – zde se jedná o funkční odpovědi na frustraci).

Získáváním nových zkušeností pracujeme s naší frustrační hranicí. Frustrační hranice je pomyslná mez, která spouští v lidském organismu reakce tipu, pozor něco se děje co by mohlo být pro mne nebezpečné! Následně dochází k aktivizaci neurohumorální reakce našeho těla že se děje bez vlastního vědomého přičinění. Pro zjednodušení uvedu, že se jedná o reakce BOJ (reakce typu A) nebo ÚTĚK (reakce typu B). Obě reakce mají za úkol, nadopovat a připravit organismus k maximálnímu energetickému zachraňujícímu výdeji. Energie plyne ven z organismu.

Existuje ještě jedna reakce (typ C), která je velmi problematická, protože nastřádaná energie nejde ven, ale zůstává uvnitř (zamrzne). Děje se tak např.
v okamžicích traumatických událostí (náhlé úmrtí, dopravní nehoda, násilný čin, nepodnětné a traumatizující rodinné prostředí…). Co je však důležité si uvědomit, že reakci typu A, B je viditelná rozeznatelná, reakce zamrznutí ne. Člověk může zůstat zvenku klidný, ale nastřádaná energie může následně dělat problém (rozvoj somatického onemocnění, psychické problémy atd.). Uzamčení energie je nevědomý, obranný proces, který umožní dotyčné osobě přežít traumatizující okamžik. Zamrznutí si však může dále žít svým vlastním životem, ale jeho stopa se časem objeví např. ve zdravotních problémech nebo funkčních poruchách. Pokud dotyčný vyhledá odbornou pomoc, nemusí ihned dojít k identifikaci situace, která zamrznutí způsobila. Klient si prostě nevzpomene nebo nedá do souvislostí. (V mnohých zahraničních studiích se ukazuje, že vysoké procento únavových syndromů má svůj podklad v nezpracování traumatické situace).

Současné tělové a celostní psychoterapeutické přístupy umí reakci typu C i po delší době diagnostikovat a léčit.
Co se při stresové reakci děje v našem těle?
Při krátkodobém (i dlouhodobém) stresu probíhají v našem těle automatické fyziologické reakce, které mají za úkol připravit naše tělo na jeho „záchranu“.
Např. dochází ke změně srdečního rytmu, primárně se přesouvá krev do svalů a mobilizují se energetické zásoby ve svalech, rozšíří se zornice, je rychlejší a povrchnější dech atd. Tělo se tedy vlastně připravuje na reakci a mobilizuje síly, které následně vydá (…otevřu dveře a jdu na zkoušku, na autobusové zastávce vidím někoho podezřelého, utíkám…). Většinu těchto reakcí řídí hormon adrenalin a další sada látek tzv. neurohumorální kategorie.

Tělo se nám snaží pomoci – vyřešit problém (zachránit nás). Protože tato reakce vznikla během vývoje člověka jako druhu a umožnila mu přežít, jsou tyto vrozené reakce zachovány i u dnešního moderního člověka. Jen s tím rozdílem, že neutíká před šavlozubým tygrem, ale mnohdy sám před sebou.

Po fázi aktivace a vyřešení situace dochází k REAKTIVACI a TĚLO A JEHO FUNKCE SE POSTUPNĚ VRACÍ DO NORMÁLU. Sekrece stresových a aktivačních hormonů ustává, tělo, mysl, emoce se zpět usazují do své klidové hladiny. Opadají tělové reakce, přestáváme cítit strach, úzkost a obavy. Toto je důležité uvědomění! Jedná se o zcela fyziologickou reakci, kde je fáze uklidnění a stabilizace dotažena do konce.

Krátkodobé stresové situace nás posouvají ve výkonu a jsou zcela běžné a normální!

Může být výzvou, osvojit si některé techniky k regulaci stresových spouštěčů, abychom tělo zbytečně nevystavovali nadměrné zátěži působení stresových hormonů. Opakovaná zkušenost a podpora přináší zvyšování adaptace (jdu již k známému zubaři, bojím se, ale ne tolik jako při první návštěvě – znám paní doktorku, prostředí, sestřičku a vím, že zubařský zákrok vlastně přežiju a že výkon není tak bolestivý, jako byla má první představa….)

Pokud posouvám a zvyšuji vlastní frustrační toleranci (trénuji psychickou odolnost), snižuji počet situací, které má psychika vyhodnotí jako nebezpečné.
Znamená to, že s posilováním své odolnosti šetřím kapacitu, energii a zvyšují svoji výkonnost, citlivost, psychickou stabilitu a fyzickou kondici.

Je důležité rozšiřovat vědění o vlastních reakcích a situacích, které je spouští a následných mechanismech, které nám pomáhají dostat se rychle zpět nebo nástrojích, které pomohou na situaci nereagovat.