Je stres vidět? Je nejen vidět, ale také slyšet. Vidět je v mimice tváře, držení těla, zdravotním stavu, schopnosti vytvářet kontakty. Slyšet je ve způsobu naší komunikace. Jak verbální tak neverbální části.

Psychologové, psychiatři i terapeuti se shodují, že základní diagnostická pomůcka pro zjištění co se s člověkem děje v jeho nitru je rozhovor. Kvalita sdělování, slovní zásoba, hledání adekvátních slov, schopnost držet dějovou linii, kadence řeči, to co člověk sděluje atd. je jednou ze základních diagnostických pomůcek každého odborníka.

V dlouhodobém stresu se člověk uzavírá do sebe, spotřebovává veškerou svoji energii na zajištění svého základního fungování. Nemá energii pro nové věci, empatii a jiné jemné předivo vzájemných interakcí. Mnohdy dlouhodobě převládá pocit, že druzí nesmí vidět, že se něco děje nebo že ostatním není nic do toho, co řeší, jak se cítí a jaké má potřeby.

V dlouhodobém stresu vlivem trvalé vysoké hladiny stresových hormonů dochází k/ke

  • emoční vzrušivosti až dráždivosti (afektivní chování není výjimkou) nebo stažení do sebe (možná až apatie)
  • snížení empatie
  • snížení vnímání svých potřeb i druhých
  • snížení možnosti plánovat
  • snížení operativní a dlouhodobé paměti, někdy až k častým výpadkům (…co jsme to chtěl říci?)
  • snížení běžných komunikativních schopností včetně držení dějové linii, často dochází k cyklení, dotyčný pokud se už rozpovídá mnohdy mluví pouze o svých problémech,
  • časté nemocnosti

Mnohdy se může stát, že v rozhovoru s kolegou/kolegyní, dětmi, studenty máme pocit, že není vidět nic, co se s námi děje. Na toto skrývání potřebujeme mnoho energie, která nám následně chybí při vzájemné komunikaci. Prostě něco neslyšíme, nevidíme, nejsme schopni včas reagovat, slyšíme jinak v jiném kontextu. Není cílem sdělovat podrobnosti našeho trápení, ale je nutné vědět, že naše stresové rozpoložení ovlivňuje, jak vnímáme, jak mluvíme a vedeme rozhovor.

V této situaci jsou důležité tři věci.

  1. V zaměstnání je samozřejmě nezbytné přepínat do své profesní role. Držet hranici výkonu své profese. Plyne z toho velká a závažná otázka – jak zpracovávat a oddělovat své osobní životní prožitky (ať plynou z osobní nebo pracovní roviny života) od pracovního výkonu? K tomu slouží nejrůznější psychohygienické techniky, supervize nebo koučing, které pomohou reflektovat a osvojit si důležité techniky včetně přijatelné a věcné komunikace.
  2. Být v rámci možností přímý a věcně komunikovat. Umět přiznat, že se něco děje, aniž druhého zahltím podrobnostmi. Ušetřím mnoho své energie. V rámci krátkodobé vzájemné vazby se tedy někdy vyplatí kolegu nebo děti více poslouchat nebo hodit záchranné lano třeba v podobě: “Děje se něco? Mohu ti být nějak nápomocen/a?“, kdy cílem je fakticky vyjádřit – mám problém (… mám problémy…nedokáži se nyní dobře soustředit) tedy dát druhému jednoznačnou informaci tipu: něco se mi děje (možno bez podrobností), prosím vnímej to!
  3. Pracovat na sobě. Psychickou stabilitu v zaměstnání nevyřeší pouhé zvýšení mzdy nebo půlroční sabbatical. I když oba tyto nástroje mohou významně přispívat k dlouhodobé spokojenosti, potažmo ke zvýšení motivace a kvality. Krátkodobý stres je přirozenou součástí našeho života a že velkou výzvou pro většinu z nás je právě práce s dlouhodobým stresem a to konkrétně hledání, nacházení a osvojování si mechanismů, které pomáhají vrátit sekreci stresových hormonů do „normálu“ a tím obnoví naše základní klidové nastavení, můžeme se cítit psychicky lépe, tzn. žít v módu – jsem v bezpečí.
Jako první pomoc si okamžitě každý z nás bez ohledu na věk, čas, místo může zmapovat své vyrovnávací (copingové) mechanismy a strategie.

Vyrovnávací mechanismy nám pomáhají vyrovnávat se stresem a těžkými životními situacemi a nalézat řešení těchto situací.Kategorií do kterých se vyrovnávací mechanismy dají rozdělit je velmi mnoho. Mohou to být strategie zaměřené primárně na zvládání emocí nebo řešení. I únik ze situace je jednou z vyrovnávacích strategií.

Další rozdělení je na pasivní a aktivní.

Mezi pasivní (nevyvíjíme fyzickou aktivitu) patří např. spánek, čtení čehokoliv dobré knihy, poslech hudby, dívání se na televizi nebo film, relaxace, koupel ve vaně, meditace, kávička, jídlo, kouření atd.

Mezi aktivní tedy logicky patří vše, co souvisí s fyzickou aktivitou. Procházka, běh, tanec, jakýkoli sport, práce na zahradě, manuální práce, kterou vykonáváme proto,že chceme atd. Sport a fyzické aktivity nám zároveň pomáhají měnit fyziologické reakce našeho těla, protože vlivem pohybu se vyplavují do našeho těla endorfiny, jednoduše řečeno hormony dobré nálady.

Důležitou kategorií jsou také jakékoli aktivity, které děláme v kontaktu s druhým. Návštěva, posezení s přáteli, společné akce, dobrodružství, sex atd. Neméně důležitou kapitolou je také kontakt se zvířaty jako jsou psi, kočky, koně atd.

To znamená, že každý z nás má různé mechanismy, které mu pomáhají, dělají dobře, jsou efektivní. V různých situacích a také životních fázích používáme různé druhy. Používání copingových mechanismů přináší uvolnění napětí, stresu, úzkosti, načerpání síly a energie, opětovný návrat do normálního fungování našeho těla a psychiky, k nalézání vzniku řešení problémů.

Ke copingovým mechanismům je však důležité také říci, že mají své limity. Sklenička dobrého vína před spaním může ulevit napětí, ale po čase nestačí sklenička, natož celá láhev. Dochází k tomu, že copingový mechanismus není účinný a vzniká problém.

Copingové mechanismy se mění v průběhu života, životní fáze, zkušeností a vlastních možností.

Těžké a složité situace nás provází od dětství až do našeho konce života. Rozvíjet vlastní vyrovnávací mechanismy je celoživotní úkol.