Potřeby pečujících osob se neliší od potřeb většinové populace, ale v důsledku speciální péče, může být naplňování některých z nich problematické. Vyjdeme-li z definice například Maslowovy hierarchie potřeb, pak na úrovni nižších potřeb bude u pečujících osob patrná velmi nízká saturace:

  • spánku, odpočinku
  • pocitu celkové pohody
  • hmotného zabezpečení

Nedochází ani k plnému uspokojení potřeby jistoty a bezpečí. Na vyšší úrovni často není uspokojena potřeba lásky a sounáležitosti a na nejvyšší úrovni pak může být limitována potřeba seberealizace a estetické a kulturní potřeby.

Naplňování potřeb opečovávaných i pečujících osob může propojovat koncept ucelené/koordinované (re-)habilitace, kdy jde o multidisciplinární přístup, na němž participují pracovníci pomáhajících profesí (lékaři, rehabilitační pracovníci, terapeuti, psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci aj.) ideálně ve vzájemné kooperaci a koordinaci. Praxe ukazuje, že častěji fungují spíše samotné jednotlivé složky, které vzájemně spolupracují.

Z tohoto úhlu pohledu však někdo musí péči o osobu blízkou „řídit“ a koordinovat. Ani ne tak ve smyslu hierarchie, vhodnosti nebo nevhodnosti odborných vyšetření nebo přístupů, ale ve smyslu praktické domácí péče, prováděných stimulací nebo výběru vhodných kompenzačních pomůcek. Osobou, která činí hlavní rozhodnutí a koordinuje domácí a odbornou péči je osoba, která se rozhodne o osobu blízkou pečovat a stále se učit speciálním dovednostem v péči o svého blízkého s ohledem na jeho míru soběstačnosti.

Dlouhodobá péče je velmi náročná. Formální pečující po výkonu svého zaměstnání odejde domů a může pomyslně „zavřít dveře“ za svoji prací, věnovat se svým zálibám, koníčkům, své rodině. Může jet na dovolenou, čerpat nemocenskou, ale především je za svoji práci zaplacen (nediskutujeme nyní o výši odměn v sociálních službách).

Kdežto neformální pečující má obvykle pracovní dobou 7 dní v týdnu, často 18 hodin denně, 365 dní v roce, bez možnosti odpočinku nebo dovolené. Mnozí pečující uvádí, že na svoji skutečně první dovolenou jeli až po 22 letech péče, v případě péče o dítě s postižením, a po skončení péče v případě péče o seniora. Také se ukazuje, že je velmi důležitá podpora psychické stability a nastavení sítě pomoci např. formou respitních (úlevových) služeb, které budou pro pečující dostupné, a to i finančně.

Pro naplňování potřeb pečujících je důležitá:

  • individuální podpora a pomoc při získávání základních informací zaměřených na to, co se s opečovávanou osobou děje
  • operativní nastavení a praktické zaučování se dle potřeby (konzultace, nácvik, trénink, soustavná práce s informacemi)
  • podpora při vystoupení ze stereotypu – vystoupení z kruhu opakující se péče, načerpání síly, odpočinku, inspirace (např. formou vzdělávacích programů, práce v prožitkových svépomocných skupinách, koníčky, záliby, profesního uplatnění…)
  • individuální podpora vlastní psychické stability, pokud je pro konkrétního jedince nedostupná nebo nevyhovující skupinová práce (psychoterapeutické poradenství, koučink, nácvik)
  • nastavení a trénink podpůrných mechanismů při posilování soběstačnosti a samostatnosti opečovávané osoby (poradenství, výběr pomůcek, práce s celou rodinou)
  • podpora partnerství a soužití v širší rodině (rodinné společenství)

Je tedy zřejmé, že péče o potřeby pečujících je velmi důležitá. Mnoho rodin je v dnešní době tzv. sendvičovou generací, která pečuje, jak o své potomky, tak i o své rodiče či prarodiče.

Jednou z možností je forma sdílené péče. Rozdělení péče mezi rodinné příslušníky nebo nejbližší je ideálním kompromisem. Díky tomu mají všichni alespoň někdy volný čas a není přetěžován jen jeden člen rodiny. Také tímto vzniká čas pro možnost obživy v podobě částečného úvazku nebo případný čas pro sebe a uspokojení dalších potřeb pečujícího (seberealizace, kulturní potřeby apod.).

Další a již výše zmíněnou možností je využití terénních či ambulantních odlehčovacích služeb.

Autor článku Martina Chmelová, Olga Mutlová