I když bychom si to možná přáli – zvláště osoby pečující o mentálně či tělesně postižené děti nebo blízké, kteří onemocněli – křišťálová koule ke čtení myšlenek a pocitů druhého neexistuje.

K vzájemné komunikaci používáme jazyk, v naší zemi češtiny. Mohlo by se zdát, že pokud hovořím s někým, kdo vládne stejným jazykem bude vzájemné sdílení a předávání informací „hračkou“. Často je opak pravdou. Mnohokrát se stane, že i s blízkým člověkem se v konverzaci ztrácíme. Pod konkrétním slovem si každý představujeme něco jiného nebo trochu jiného. Vyřčeným slovům dáváme zcela odlišný, subjektivně zabarvený význam. To nevyhnutelně vede k nedorozuměním a častému nepochopení sdělovaného.

Při snaze vést konstruktivní empatický dialog se můžeme inspirovat tzv. připojováním ke klientovi, které je zásadní součástí práce s klientem jak v terapii, tak koučování. Zmíněné se nemůže dít bez respektu k tomu, co je sdíleno a komunikováno.

Respekt je o to důležitější, pokud rozhovor vede na jedné straně pečující a na druhé handicapovaný nebo nemocný partner či dítě, o které se staráte. Tedy osoba, která je za daného stavu na pečujícím závislá. Dialog pak může nevědomě sklouzávat k přístupu „já vím lépe než ty, co chceš“.

Jak docílit naladění na partnera a jaké má rozhovor s respektem charakteristiky:

  • jasné vymezení časového prostoru
  • plné soustředění na rozhovor
  • neodbíhání od tématu, tzv. bloudění myšlenkami jinde
  • doptávání se na konkrétní slova, pokud nám není jasné, co jimi druhá strana míní
  • ověřování si důležitých sdělení
  • neskákání do řeči
  • respekt k emocím, jsou-li přítomny
  • doptávání se na partnerovy pocity

Zmíněné charakteristiky pomohou zvýšit efektivitu rozhovoru, často přispějí k prožitku blízkosti, vzájemnosti a intimity.

Zdroje:

Leoše Zatloukal, Pavel Vítek: Koučování zaměřené na řešení. 1.vydání, Portál, 2016, 264 s.