Oficiální statistiky z posledních let ukazují, že v České republice žije okolo 300 tisíc pečujících osob. Nejčastěji jsou jimi ženy ve věku 36–64 let. Nicméně, mnohem pravděpodobnější je, že jde o mnohem vyšší číslo, které může dosahovat až jednoho miliónu.
Je to tím, že mnozí pečující si často ani neuvědomují, že i oni jsou neformálními pečujícími. Starost o blízkého je pro ně zcela přirozenou součástí života a často si ani nedovedou představit, že by to mohlo být jinak. Přibývá také tzv. „sendvičové generace“ – tedy žen, které pečují o malé děti a zároveň o stárnoucí rodiče. Tato skupina neformálních pečujících často nevyužívá možností, které sociální systém České republiky nabízí k odlehčení jejich péče a starostí. Proto nejsou oficiálně registrováni a systém o nich neví.
Velkým tématem, kterému neformální pečující čelí je vlastní seberealizace. Proč je důležitá a jaká může mít úskalí?
Péče o nejbližší, ať už jde o postižené dítě, nemocného partnera nebo stárnoucí rodiče je vyčerpávající, ale také do určité míry smysluplnou činností. Může být vnímána jako něco zcela přirozeného, jako závazek, povinnost a nutnost.
Aby však péče byla účinná a z dlouhodobého hlediska udržitelná, je potřeba, aby měla pečující osoba dost fyzických i psychických sil péči zvládat. Pečující by měl být schopen dosycovat a doplňovat jak své psychické, tak fyzické síly. Být si vědom toho, co mu energii dobíjí a naopak, co mu ji bere. I auto, pokud do něj pravidelně nenatankujeme benzín, po nějaké době zastaví a nejede dál. Takovým palivem může být i vlastní práce a seberealizace. Možnost na pár hodin odejít od osoby, o kterou pečujeme, změnit prostředí, být v kolektivu jiných lidí může být inspirující vzpruhou a osvěžením. Obohacením, ze kterého bude mít užitek nejen pečující, ale také opečovávaný.
Vzhledem k tomu, že neformálními pečujícími jsou často ženy, pro které je péče o druhé přirozenou součástí života, nemusí je ani napadnout, že by chtěly nebo potřebovaly čas a prostor pro sebe.
Pokud se nacházíme v situaci, kdy dlouhodobě pečujeme o blízkého je užitečné položit si několik základních otázek:
- Mám chuť pracovat?
- Cítím, že bych měl/a sílu skloubit péči o blízkého a práci?
- Měl/a bych oporu v rodině?
- Kdo by mi mohl, kdybych začal/a pracovat, pomoci?
- Jak si svou případnou práci představuji?
- Kolik hodin denně bych byl/a ochotná práci věnovat?
- Co mi brání pokusit se místo najít? Čeho se obávám?
- Co mi brání začít s vlastním koníčkem? Čeho se obávám?
Mohou se objevit pocity, že nikdo jiný se tak dobře nepostará o blízkého jako my. Obavy, co řekne okolí. Obavy z ještě větší vyčerpanosti. Pocit, že když potřebuji pomoci, abych mohl/a pracovat, jde o mé vlastní selhání.
Pocity a emoce, které v nás vyvolává chuť či pouhé pomyšlení na vlastní seberealizaci jsou důležité a je dobré jim dát prostor. Jen tak je možné posunout se dál k vlastnímu naplnění nebo alespoň si připustit myšlenku, že je možné žít trošku jinak.
Projekt č. CZ.03.2.60/0.0/0.0/16_064/0006431