Ivana šest let pečovala o nemocnou matku Marii, které byla v jejích 57 letech diagnostikována rakovina prsu s metastázemi v kostech. Bylo to v roce 1998, kdy byla prognóza u tohoto typu onemocnění velmi špatná. Pacientky většinou umíraly do jednoho roku života. V době, kdy její matka onemocněla, bylo Ivaně 23 let a studovala vysokou školu. Spolu s rodiči, bratrem a jeho rodinou žila ve vícegeneračním rodinném domě.

Štěstím v neštěstí bylo, že Ivany starší bratr pracoval jako onkolog ve VFN na Karlově náměstí. Ujal se řešení matčiny léčby i nutných vyšetření, které musela pravidelně podstupovat. Rodině díky tomu odpadla jedna ze starostí, kterou musí řešit každý pečující. Nutnost získat informace o tom, jaká léčba či péče by byla pro blízkého nejlepší a nejvhodnější. Ale také na které nemocničním zařízení se obrátit.

Je dobré se uvědomit, že jako na laika je v těchto náročných situacích na pečujícího kladen tlak a z toho plynoucí stres, jak se dostat k relevantním informacím a zorientovat se v nich.

Naštěstí je již v současné době možné vyhledat spolehlivé zdroje informací na internetu. Mnozí lékaři odpovídají na otázky pacientů na svých profilech. Stejně tak důležité je doptávat se při návštěvě lékaře. Případně si dopředu sepsat a připravit seznam otázek, na které se chceme lékaře zeptat.  

Marie žila od stanovení diagnózy 6 let, nicméně její zdravotní stav se průběžně lepšil a horšil. Několikrát došlo k hospitalizacím v nemocnici, kdy doktoři nedávali blízkým mnoho naděje na to, že se Marie vrátí domů. V průběhu léčby se přidala další onemocnění, jako například cukrovka, po třech letech došlo u Marie k selhání ledvin. Proto bylo nutné přistoupit k dialýze, na kterou Marie dojížděla 3x týdně. Rodina byla nucena řešit odvoz tam i zpět. Spoléhat se na sanitku nebylo možné, sanitka byla přidělována přednostně pacientům mimopražským přijíždějícím do Prahy. Další nevýhodou bylo, že někdy bylo nutné na sanitku čekat i hodinu po skončení dialýzy. Zůstat však o hodinu déle v nemocnici pro těžce nemocného pacienta nebylo příjemné a vzhledem k onemocnění ani možné.

Ivana přiznává, že její rozhodnutí starat se o matku bylo zcela automatické, připadalo ji to zcela přirozené. Možná i proto, že diagnóza nebyla již od počátku příznivá, chtěla strávit co nejvíce času s matkou a postarat se o to, aby v těžké nemoci, která ji potkala, měla alespoň, co největší možný komfort. Také chtěla být matce na blízku. Kromě psychické zátěže vyplívající z faktu, že její matka čelí těžké fatální diagnóze, se Ivana začala starat o celou domácnost a zároveň začala pracovat.

Po šesti letech Marie zemřela.  Čas strávený péčí o svou matku Ivana vnímala a stále vnímá jako smysluplný a naplňující. Přesto po smrti matky přišly pocity vyhoření, vyčerpání a deprese.  V době péče si neuvědomila, že i ona potřebuje pečovat o sebe a dát v rámci možností také prostor vlastním pocitům a potřebám.

S tím může pečujícím pomoci psycholog nebo psychoterapeut, kterého je rozumné a dobré vyhledat již v době péče o blízkého. I díky tomu lze předejít syndromu vyhoření, který pečující výrazně ohrožuje.

Ivanin příběh můžete zhlédnout ZDE.

Projekt č. CZ.03.2.60/0.0/0.0/16_064/0006431