Jedná se o poruchy, které vznikají v průběhu časného vývoje a zrání centrální nervové soustavy, tedy poruchy vrozené resp. časně získané, které dítě z velké části samo nemůže ovlivnit.
Nevhodná či nedostatečná výchova v rodině sama o sobě nemůže rozvoj ADHD způsobit, může však průběh a manifestaci projevů těchto syndromů výrazně zhoršit.
Výskyt ADHD v dětské populaci je odhadován na 3 (5) -10 % dětí školního věku, u chlapců se poruchy vyskytují častěji než u dívek. Přibližně u poloviny dětí s ADHD dochází ke spontánnímu ústupu obtíží v období okolo dvanáctého roku věku.
Odborníci zabývající se příčinami vzniku ADHD uvádějí několik okruhů příčin rozvoje těchto poruch. Nejčastěji bývá zmiňováno drobné difúzní poškození mozkové tkáně způsobené nedostatečným přívodem kyslíku (hypoxie) či drobného krvácení (které také často vzniká dlouhodobějším nedostatkem přívodu kyslíku). Poškození vznikají negativním působením různých vlivů v období prenatálním, perinatálním a postnatálním.
Negativními vlivy v průběhu těhotenství mohou být nepříznivý zdravotní stav matky (např. prodělané infekční onemocnění), vliv některých léků či návykových látek užívaných matkou. V průběhu porodu se jedná nejčastěji o nedostatečný přívod kyslíku při komplikovaném, protrahovaném či naopak překotném porodu, může se jednat též o poranění hlavičky dítěte (např. v důsledku použití kleští).
V období postnatálním se nejčastěji jedná o infekční horečnaté onemocnění či úraz hlavy spojený s poraněním mozku.
Řadou výzkumů byl potvrzen dědičný přenos poruchy, někteří autoři uvádějí, že genetické vlivy mohou být zjištěny u poloviny případů dětí s ADHD, přičemž častější je přenos po mužské linii. Nezřídka se jedná o kombinaci hereditárních vlivů s jedním či více negativními vlivy působícími na centrální nervovou soustavu dítěte v průběhu jejího časného vývoje.
Jako možné příčiny vzniku syndromu ADHD jsou také uváděny strukturální abnormality mozku, neboť byla potvrzena odlišnost určitých mozkových struktur u jedinců se syndromem ADHD od jedinců, kteří tuto poruchu nemají. Jedná se zejména o ty části mozkové tkáně, v nichž jsou lokalizovány systémy zodpovědné za zahájení a vykonání uvědomělého pohybu, inhibici chování, udržení pozornosti, plánování činnosti a dalších funkcí (např. striatum, corpus callosum). Řada lékařských výzkumů také poukazuje na odlišnou produkci některých neurotransmiterů (biochemických přenašečů informace mezi neurony) ovlivňujících pozornost, chování a správnou koordinaci pohybu (dopamin), proces spánku a bdění, učení a paměti (noradrenalin).
Někteří autoři poukazují na další možné příčiny. Zastánci kognitivního etiologického modelu jsou například přesvědčeni, že primárním problémem nejsou zrychlené reakce dítěte ale naopak problémy s útlumem činnosti (pomalými útlumovými reakcemi). Z výše uvedeného je zřejmé, že doposud nebyla a pravděpodobně ani v budoucnu nebude identifikována jediná přímá příčina vzniku syndromu ADHD. Přesto je jednoznačně průkazné, že se jedná o problematiku vrozenou resp. časně získanou