V roce 1969 definovala švýcarská psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová pět fází smutku. Netušila, že popsala univerzální model, kterým psychika reaguje na informaci o závažné změně zdravotního stavu i na jakoukoli negativní události či ztrátu v životě (rozchod/rozvod, ztrátu zaměstnání, či dokonce odvykací léčbu).

  • První fází je popírání – v této fázi spolu bojuje hlava a srdce. Ještě nechceme uvěřit tomu, že se něco zásadního skutečně stalo a změnilo.
  • Druhou fází je hněv – je lhostejné, na koho se náš hněv a vztek zacílí a proti komu se obrátí. Hledáme viníka mimo nás samotné.
  • Třetí fází je smlouvání – zdánlivě se v ní vracíme o stupeň níže. Snažíme se zaměřit pozornost na to, jak bychom docílili původního stavu.
  • Následuje fáze deprese – může se projevovat pocity bezmoci, únavou, nedostatkem energie, plačtivostí nebo problémy se spánkem. Tato fáze stojí mnoho sil a energie, protože v ní svádíme boj o samotné bytí.
  • Závěrečnou fází je smíření – teprve zde jsme změnu schopni přijmout a smířit se s ní. Začínáme pomalu odkrývat, co nám vzala a co přinesla.

Smutek a truchlení je bytostně neuchopitelné a zcela individuální. I proto ne každý prochází jednotlivými fázemi v tomto pořadí. Někdy se dokonce stane, že se fáze prolínají.

Nicméně to, že si uvědomíme, jak se cítíme a ve které fázi se nacházíme, nám může usnadnit orientaci ve vlastním nitru. A lépe pochopit, čím mohou procházet naší blízcí nebo dokonce celá společnost.

Jak společnost ovlivňuje nouzový stav v důsledku koronaviru a jaké fáze smutku nyní zažíváme?

První zprávy o koronaviru přicházeli již v zimě, proto byla podle psychologa Daniela Štrobla naše společnost ušetřena prvotního šoku a v podstatě ihned vstoupila do fáze popírání. Ta trvala zhruba do poloviny března. Byli jsme přesvědčeni, že až k nám se virus nedostane, že půjde o „lokální záležitost“. Následovala fáze smlouvání, která se projevovala pocitem, že „vše se brzy přežene…, že dopady nebudou tak hrozné jako v Itálii…, případně nebudou trvat tak dlouho“.

Současně s fází smlouvání nastoupila fáze hněvu, ve které se doposud nacházíme. Jejím projevem je udávání, vyhrožování, a dokonce někdy i napadání nemocných s COVID-19. Menší či větší každodenní přestupky jak v domácnosti, tak v obchodech, zaměstnání nebo na ulici.

Zejména u ekonomů a lékařů již nastupuje finální fáze a sice akceptace. Projevuje se zmínkami o tom, že všechny nelze zachránit a že společnost je nutné pomalu imunizovat a život vracet do původního stavu.

Nezapomínejme však, že každý z nás může reagovat jinak a v jiném čase. Podle psychologa Štrobla se navíc hněvivé a popudlivé reakce budou i nadále objevovat. S těmi jako rub a líc jedné mince souvisí i fáze deprese, která nás také čeká, protože až po ní přichází smíření.

Skutečnost, že se k nám dostal nový zatím nepoznaný koronavirus neovlivníme. Dlouhodobá karanténa a stres si může vybrat svou daň a podepsat se na zdravotním a psychickém stavu každého z nás.

Co však můžeme udělat je, pokusit se být k sobě laskaví a pomalu se připravovat na život s „čínským“ virem kolem nás a neztrácet energii na sisyfovském boji a snaze se mu vyhnout.

A vyjít z této krize s pocitem, že jsme ji jako národ společně zvládli.

Autor: Ivana Novotná

Zdroje:

FORUM 24 – Daniel Štrobl: Opravdu neplatí, že co nás nezabije, to nás posílí. Stres přinese další oběti.

Psychologie.cz – Lukáš Šaněk: Když to konečně přebolí