Ergoterapie je zdravotnická profese, jejímž cílem je podpora zdraví a pohody prostřednictvím smysluplných činností („zaměstnáváním“). Hlavním cílem ergoterapie je umožnit lidem účastnit se činností každodenního života rozvojem jejich schopností či úpravou prostředí. (WFOT, 2012)

„Ergoterapie je profese, která prostřednictvím smysluplného zaměstnávání usiluje o zachování a využívání schopností jedince potřebných pro zvládání běžných denních, pracovních, zájmových a rekreačních činností u osob jakéhokoli věku s různým typem postižení (fyzickým, smyslovým, psychickým, mentálním nebo sociálním znevýhodněním). Podporuje maximálně možnou participaci jedince v běžném životě, přičemž respektuje plně jeho osobnost a možnosti.“ (ČAE, 2008)

V odborném pojetí ergoterapie vychází z předpokladu, že smysluplná činnost a aktivní zapojení do každodenních aktivit může pozitivně ovlivňovat nejen fyzické a kognitivní funkce, ale také psychickou pohodu a kvalitu života jedince. Terapeutické využití aktivit, tzv. „occupations“,  je jádrem ergoterapeutického přístupu, jehož cílem je podpora zdraví, autonomie a sociálního začlenění klienta. Pomocí aktivit, činností či zaměstnávání lze pozitivně ovlivnit zdraví jedince a jeho pocit pohody.

Každý člověk vykoná během dne řadu činností, ty mu vyplňují čas a prostor, dávají jeho životu smysl, účastní se díky tomu rodinného i společenského života. Z pohledu ergoterapie lze na všechny tyto činnosti nahlížet jako na oblasti výkonu zaměstnávání a rozdělit je do tří skupin:

  1. běžné denní činnosti (z angličtiny Activities of Daily Living, ADL);
  2. pracovní činnosti – zaměstnání a produktivní činnosti;
  3. volnočasové aktivity, hra.

Cílem ergoterapie je umožnit člověku zachovat si maximální soběstačnost a účastnit se tak všech svých každodenních aktivit ve výše zmíněných oblastech.

Součástí náplně práce ergoterapeuta tak jsou např.:

  • ergoterapeutické vyšetření se záměrem analyzovat činnosti pacienta a jeho senzomotorické, kognitivní a psychosociální funkce potřebné k jejich provádění;
  • hodnocení a nácvik běžných denních činností (ADL) – např. oblékání, hygiena, příjem potravy, použití toalety, mobilita a používání dopravních prostředků, péče o domácnost atd.;
  • hodnocení pracovních a zájmových aktivit, ergodiagnostické vyšetření a předpracovní rehabilitace;
  • doporučení kompenzačních pomůcek a technických prostředků a nácvik jejich používání;
  • poradenství v oblasti adaptace a úprav domácího a pracovního prostředí;
  • nácvik komunikačních a sociálních dovedností, trénink kognitivních funkcí;

Ergoterapeutické služby lze poskytovat jednotlivci (individuální ergoterapie) nebo skupině (skupinová ergoterapie).

V praxi může ergoterapeut působit například v zdravotnických zařízeních ambulantního i lůžkového typu. Dále v rehabilitačních a lázeňských zařízeních, v léčebnách dlouhodobě nemocných. Setkáme se s nimi i v chráněných dílnách, v zařízeních pro seniory, pro osoby s duševním onemocněním nebo zdravotním postižením. Pomáhají i v léčebných a vzdělávacích institucích pro děti se speciálními potřebami, ve službách domácí péče, rané péče a osobní asistence nebo na úřadech práce.

 

Zdroje:

ČESKÁ ASOCIACE ERGOTERAPEUTŮ. O profesi. ČAE [online]. Praha, 2008 [cit. 2025-07-09].

KLUSOŇOVÁ, Eva. Ergoterapie v praxi. Brno: NCO NZO, 2011. ISBN 978-80-7013-535-8.

KRIVOŠÍKOVÁ, Mária. Úvod do ergoterapie. Praha: Grada Publising, 2011. ISBN 978-80-247-2699-1.

WORD FEDERATION OF OCCUPATIONAL THERAPIST. (2025). About occupational therapy. WFOT [online]. [cit. 2025-07-09].

 

 

Autor: Zdeňka Geršlová

Projekt č. CZ.03.2.60/0.0/0.0/16_064/0006431

Aktualizováno: Mgr. Veronika Kocourová, Ph.D., MBA