Šárka pečovala o svého manžela 25 let. Polovina této doby byla hodně náročná, protože potřeboval veškerou pomoc, včetně například přikrývání. O něco snazší bylo období, kdy manželovi zabírala léčba, takže byl schopný chodit sám, ale i tak stále potřeboval oblékat. Před 4 lety manžel zemřel a zejména konec jeho nemoci, kdy byl v nemocnici, byl velkým náporem na Šárčinu psychiku.

Manžel měl diagnostikovanou psoriatickou artritidu. To znamená, že jsou v těle záněty. Jde o genetickou chybu imunitního systému, kdy buňky, které by zánět měly ničit, ho naopak podporují. Jde o poměrně bolestivé onemocnění.

I přesto se, Šárka s manželem rozhodli podnikat, naštěstí se jim úžasně spolupracovalo. Manžel pracoval hlavou a Šárka rukama, nohama. Šlo jim to dobře, ale bylo jasné, že manželův zdravotní stav lepší nebude. Musela vše zvládnout, i to, jestli podnikání bude fungovat a bude na živobytí.

Začít o manžela pečovat nebylo pro Šárku žádné rozhodnutí. Cítila, že mu je potřeba pomoci, protože trpěl. Neexistovalo pro ni nic jiného než starat se o děti, podnikání a manžela. Ze zápřahu nešlo vyskočit, mimo jiné proto, že manžel na ní hodně visel. Šárka dávala manželovi všechno, tím, že k němu měla citový vztah, trpěla i za něj.

Je dobré si uvědomit, že citová zaangažovanost je jednou z hlavních charakteristik neformálních pečujících. Kromě fyzické a organizační péče o blízkého, jsou konfrontováni s množstvím často protichůdných emocí a pocitů, které v nich péče vyvolává.

Právě nedostatek času a častý pocit vlastní nedůležitosti tváří v tvář fatální nemoci blízkého vedou k tomu, že pečující vlastní emoce a pocity nezpracovává. V dlouhodobém horizontu to často vede k depresím, chronické únavě i syndromu vyhoření.

O manžela se Šárka začala starat po sametové revoluci. V té době ještě sociální služby a pomoc nebyly tak dostupné jako dnes nebo se o nich nevědělo. Pomoc pro sebe nehledala a ani si neuvědomila, že by ji potřebovala.

Jistým problémem bylo, že manžel vypadal na první pohled normálně. Proto bohužel v nemocnicích nikdo nechápal, jak na tom opravdu je. Jaké obrovské bolesti má a že se ani neumyje. Viděli pouze jeho oteklá ramena, klouby a kotníky. Mnohokrát ani sám nechtěl do nemocnice, stávalo se, že poslal sanitku pryč. Když už manžel bolestí nemohl ani otočit hlavou, tak mu primářka na revmatologii nasadila biologickou léčbu, aniž by věděla, zda zabere. Šlo o velkou novinku. Zkusila se a stal se zázrak, od té doby byl 10 až 13 let bez bolesti. Když manžel zemřel a Šárka hodnotila jejich život, cenila si ho jako krásné cesty, kterou si pěkně užili jak s dětmi, tak i v rámci společného podnikání.

I proto ji dlouho nenapadlo, že pomoc potřebuje i ona. Ještě za života manžela si Šárka zvykla, že si spolu večer dali skleničku vína. Jednu dvě manžel mohl, ale Šárka často v pití pokračovala. Byl večer a bylo to úlevné, i přesto věděla, že je to špatně. Naštěstí se z tohoto návyku dostala sama. Díky svému tělu, které se vzbouřilo a Šárka skončila v nemocnici s krátkodobou ztrátou paměti. Toto uvědomění pro ni bylo zásadní. Došlo jí, že když vydržela a zvládla péči o manžela, tak zvládne i nepít. Od té doby abstinuje.

Je důležité si uvědomit, že tím, že péče o blízkého skončí, nezmizí jako „mávnutím kouzelného proutku“ pocity, které pečující prožíval a prožívá.

Ani se vše zázračně nevrátí zpět do stavu před péčí. Dobu po ukončení péče je potřeba nepodcenit, ale naopak věnovat na regeneraci, obnovu zdrojů a energie, zkrátka na vybudování nového života pečujícího.

Šárce otevřelo oči setkání s ostatními pečujícími v rámci workshopu pro pečující, který organizovala Alfa Human Service. Uvědomila si, že nejdůležitější je člověk, který pečuje. Péče o manžela jí dala uvědomění sama sebe. Dříve neuměla vyjádřit vlastní pocity, nyní se více propojila sama se sebou.

Pečovat neznamená, že se musíte vysílit, vydat, ale naopak že si můžete sami říci o pomoc.

Šárky příběh můžete zhlédnout ZDE.

Projekt č. CZ.03.2.60/0.0/0.0/16_064/0006431