Bowlby definoval teorie attachmentu na základě své empirické zkušenosti, letité klinické praxe, řady pozorování a díky svým analýzám a úvahám, které byly podloženy a potvrzeny zkoumáním i jiných vědců z dalších oborů, především etologie (např. K. Lorenz).
Od devadesátých let došlo k velkému rozmachu nejrůznějších zobrazovacích metod, které dokáží jednoznačně potvrdit výstupy pozorování a interakcí. Tzn., co se v lidském těle děje, jaké reakce spouští jakou interakci.
Vědecké důkazy tohoto pozorování je možné získat díky funkční magnetické rezonanci, CT a dalším zobrazovacím technikám, které umožňují zobrazení činnosti mozku v „chodu“.
Tyto prostředky používají v současných výzkumech obory neurobiologie a neuropsychologie.
Vývoj mozku v období raného dětství
Základním faktem je skutečnost, že dětský mozek je nejméně diferencovaným a vyvinutým orgánem v lidském těle. Dítě se rodí s plnou genetickou výbavou, zda či vůbec dojde k „zapnutí“ některých genů však záleží na okolnostech.
Můžeme si udělat představu, že dítě se narodí se získaným potenciálem vytvořit komplexní mapu. Polovinu genetické výbavy získá od otce, polovinu od matky. Potenciální mapa má takové vlastnosti, že může být trojrozměrná a proměnlivá v čase. Na mapě jsou jednotlivá místa již zaznamenána (geny), ale zatím nejsou čitelná (geny se neprojevují). Tato místa obsahují potenciál „rozsvícení“, „zviditelnění“ záznamu na mapě, propojení s ostatními místy viditelnými pro všechny (projev určité schopnosti, vlohy, výsledku interakce).
Geny potřebují ke zviditelnění zapsaných míst v mapě nástroje.
Od narození dochází k rozvoji neuronů, jejichž základním kamenem jsou bílkoviny. Neurony se spojují pomocí neuronových spojení – synapsí a vytvářejí tzv. neuronové sítě. Sítě vznikají, a pokud nejsou využívány i zanikají. Což je vidět na příkladu vyhasínání některých základních novorozeneckých reflexů.
Existují však i specializované neuronové sítě, které se vytvářejí v raném dětství a jsou odpovědné za motorické a mentální procesy. Projevy funkcí těchto sítí shrnujeme pod termín psychomotorický vývoj dítěte, kdy stimulace jedné složky umožňuje zrání a propojování složky druhé.
Specializovaná neuronová síť odpovědná za mentální procesy po celý další život se vytváří vlivem interakce dítěte s druhým člověkem.
(Př. Mimino pocítí hlad (nelibý a nepříjemný pocit), přivolá maminku křikem (vyvine energii pro uspokojení své potřeby sycení a odstranění nepříjemného pocitu), maminka přijde, láskyplně na dítě promluví, vyzvedne z postýlky, přivine ho k prsu, dá mu pít. (Nasytí potřeby – jídla, bezpečí, důvěry, kontaktu). Na základě této zkušenosti a dodání energetické hodnoty jídla se v těle vytvoří zkušenost na psychické úrovni s dopadem rozvoje motoriky – dozrávání, propojování a rozvoj příslušných specializovaných neuronových sítí). Dítě je postupně schopné navázat oční kontakt, zvednout hlavu, otočit se).
Zkušenosti dítěte vedou ke zvýšené aktivitě v mozku, aktivita zvyšuje tvorbu neuronových spojení (synapsí). Můžeme říci, že vývoj lidského mozku je závislý na zkušenosti. Potence genů se projeví jen tehdy, pokud se setkají s vnějším podnětem. Vzájemná interakce formuje stavbu neuronových sítí.
Zkušenosti se v mozku odehrávají na úrovni tělesného prožitku, hormonální činnosti, neuronové činnosti, která se fixuje prostřednictvím neuronové sítě.
Dítě se tímto vývojovým procesem adaptuje na interakce své genetické přirozenosti s okolním prostředím. V období od narození do 3, resp. 5 let je to prostředí, které vytvářejí jeho pečující osoby.
U malého dítěte v péči rodičů je to převážně kontakt s matkou. Jinými slovy matka, její způsob péče o dítě a vzájemné citové pouto, zásadním způsobem ovlivňuje vývoj mozku dítěte a některých jeho funkcí.
Existují různé možnosti a situace, kdy je rozvoj attachmentu mezi matkou/dominantní pečující postavou a dítětem v různé míře narušen a ovlivňuje v průběhu prvních let emocionální stabilitu dítěte. Pokud potřeby dítěte nejsou naplňovány průběžně, se zájmem a láskou, zdravý a jistý attachment nemůže vzniknout a dítě se nebude normálně psychicky vyvíjet.
Petra Vrtbovská definuje ve své knize O ztraceném dítěti nejčastější faktory na straně rodičů, které mají vliv na poruchu vytvoření citového pouta a dostatečné naplňování potřeb:
- opakované změny pečující (mateřské) postavy, která o dítě primárně pečuje
- poporodní deprese, úzkosti, laktační psychóza
- hospitalizace dítěte po porodu (nedonošené dítě, nemocné dítě v nemocnici)
- rodiče trpí sami poruchou attachmentu, psychickými poruchami, které vedou k zanedbávání, týrání
- nesprávné reakce na potřeby dítěte, které vedou k rozvoji nepředvídatelného vztahu
- odkládání či umístění dítěte do ústavní péče
- genetické vrozené faktory
- rodiče sami nemají naplněné potřeby a nevědomě je uplatňují na dítěti, což vede k přetěžování dítěte na jedné straně a nenaplňování potřeb na druhé straně
- předporodní stres, domácí násilí
- užívání alkoholu/drog během těhotenství
- choroba rodiče před narozením nebo po něm včetně duševního onemocnění
- úmrtí v rodině
- dítě je handicapované, rodiče /pečovatele nezvládnou své emoce ani péči
- zanedbávání, týrání, sexuální zneužívání
- nestabilní domov
- chudoba a s ní spojené sociální vyloučení
- opuštění dítěte po narození
- rané umístění dítěte do ústavu
Seznam použitých zdrojů
- PESSO, Albert, Diane BOYDEN-PESSO a Petra VRTBOVSKÁ. Úvod do Pesso Boyden System Psychomotor: PBSP jako terapeutický systém v kontextu neurobiologie a teorie attachmentu. 1. vyd. Praha: Sdružení SCAN, 2009, 210 s. ISBN 978-80-86620-15-2.
- VRTBOVSKÁ, Petra. O ztraceném dítěti & cestě do bezpečí: attachment, poruchy attachmentu a léčení. Tišnov: Scan, 2010, 120 s. ISBN 978-80-86620-20-6.