„Cokoli není odmítáno, není v ohrožení.“

Jistě si snadno vybavíme kojence nebo malé dítě, jak brečí, vzteká se, až se třese nebo se naopak z plna hrdla směje. Emoce jím doslova cloumají a často není k uklidnění. Je to mimo jiné tím, že jako malí kojenci ještě nemáme plně vyvinutou část autonomního nervového systému zvanou parasympatikus. Jako náš pečující a ztišující systém v tu chvíli slouží láskyplná péče rodičů.

Jak o nás pečují, tak nám pomáhají stát se zdravým a odolným jedincem, který bude v dospělosti schopen zvládat psychickou zátěž a procházet stresovými situacemi. Tato „asistovaná regulace“ nám v dospělosti pomáhá se adekvátně regulovat v zátěži:

  • adekvátním způsobem přijímat a zpracovávat informace
  • rozhodovat se v situaci konfliktu
  • mít dobrý vztah a kontakt s tělem
  • rozvíjet naši zvědavost
  • tvořit dobré a blízké vztahy

Když jsme bez jakýchkoli větších obtíží schopni reagovat na záležitosti každodenního života, rozumně jednat a klidně se rozhodovat, aniž bychom byli ochromeni nebo příliš vzrušeni, tak soubor všech těchto schopností Daniel Siegel nazývá pojmem „okno tolerance“.

Zkrátka jde o to, jakým způsobem přistupujeme ke světu kolem a k sobě samým. Každý máme jinak nastavenou odolnost (jinak velké okno tolerance). I proto reagujeme na zátěž rozdílným způsobem. Například právě děti, které ještě nemají zralý nervový systém nebo lidé s psychickými problémy mají větší tendenci reagovat úzkostně. Stejně tak jsou „ohroženi“ například lékaři a zdravotníci v prvních liniích či další jedinci i neformální pečující kteří jsou dennodenně vystavováni námaze, zvýšené zátěži a stresu.

Jak snížit dopady dlouhodobého stresu nám může pomoci porozumění „oknu tolerance“ a jak se vytváří. Pokud se totiž stane, že zátěž překročí obvyklou zvládací kapacitu, naše biochemie začne zapínat jiné části mozku a začne pracovat jiným způsobem.  Nadměrná a/nebo dlouhodobá zátěž nás vytlačí ven z běžného okna tolerance a pak i na menší stresory reagujeme určitými symptomy.

Neexistuje žádná zázračná metoda, která by zafungovala jako pilulka říkající udělám toto a bude mi ihned lépe. Nicméně existuje systém nadějeplných doporučení, které mohou být prvním krokem, jak se pokusit vynořit z propasti, ve které jsme se ocitli.

Když si představíme, že jako malým dětem nám pomáhala blízkost pečujících a oceňujících dospělých můžeme se obrátit ke stejným principům, kterými se můžeme podporovat v této situaci:

  • zvýšit propojení s druhými
  • být si vědom svojí hodnoty
  • být si vědom úsilí, které dávám do současnosti
  • adekvátním způsobem nahlížet na strach a všechny svoje reakce

Abychom mohli brát své emoce, strach s nadhledem a uchopit je, je potřeba najít způsob, jak se navracet do svého místa odolnosti. 

Zdroj:

PhDr. et Mgr. Zuzana Čepelíková – AKP ČR – Stres a jeho zvládání v období COVID-19