Neformální dlouhodobá péče je charakterizovaná jako péče v rodině, kde pečujícími jsou příslušníci rodiny opečovávaného nebo jeho přátelé. Ve většině případů se jedná o laickou péči bez specifického odborného vzdělání. Současně se jedná o práci neplacenou, která je vykonávána mimo pracovní poměr. Poskytování této péče je většinou spojeno s úzkou citovou vazbou mezi pečovatelem a opečovávaným. Je tedy založena na lidských vztazích. Neformální péče může být krátkodobá či dlouhodobá.

  • Krátkodobá neformální péče je poskytována po dobu snížené soběstačnosti opečovávaného vlivem úrazu, či krátkodobého onemocnění.
  • Dlouhodobá neformální péče bývá častěji vymezena postižením, případně ztrátou soběstačnosti vlivem věku. Dlouhodobé neformální péči se zabývají většinou ženy, ve věku 50+.

S ohledem na demografický vývoj, s nástupem dlouhověké společnosti, se zvýšením podílu a změnou role seniorů v populaci a zlepšením jejich zdravotního a funkčního stavu se největší objem podpory a péče bude odehrávat právě neformálně – v rámci rodiny. Je proto důležité, aby se neformální péče stala významnou součástí ucelené podpory a respektovaným partnerem služeb a pečujících profesí, v systému dlouhodobé péče.

V současné době, chtějí rodiny mnohem častěji pečovat o svého blízkého, ale nevědí, jak nebo nemají reálné možnosti. Velmi často také pracují v úzkosti, na hranici fyzických sil a s pocitem nedostatečné podpory. S ohledem na druh, stupeň a věk opečovávaného je péče o osobu blízkou mnohdy náročná a často se pečující musí vzdát vlastní pracovní kariéry, sociálních vazeb a kontaktů.

Čím déle pečování trvá a čím je péče intenzivnější, tím víc jsou pečující ohroženi riziky, která negativně ovlivňují kvalitu jejich života. Ztrácejí původní kvalifikaci, obtížně hledají nové zaměstnání, což snižuje jejich sebedůvěru, a ocitají se v sociální izolaci. Fyzicky náročná péče má negativní vliv na jejich zdravotní stav, jsou ohroženi syndromem vyhoření i psychickými problémy. Výpadek vlastního příjmu ovlivňuje finanční situaci jejich rodiny do té míry, že si mnohdy nemohou dovolit uhradit sociální služby, které by jim mohly alespoň trochu ulehčit (jsou-li vůbec v místě jejich bydliště dostupné). Dostávají se tak do bludného kruhu, z nějž se jen těžko hledá cesta ven. Naléhavost řešení situace neformálních pečovatelů podle dostupných informací narůstá a s vysokou pravděpodobností bude růst i nadále spolu s očekávaným stárnutím populace.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že současný systém očekává vyšší míru zodpovědnosti rodinných příslušníků při péči o své příbuzné. Rodina je klientovi vždy blíž, zná jeho osobní potřeby a je často schopna na ně reagovat mnohem flexibilněji ve srovnání s péčí poskytovanou formálními sociálními službami. Ale sociální služby mají nastupovat až v okamžiku, kdy neformální péči není možné z jakýchkoliv důvodů zajistit či pokud tato péče selhává.

Neformální péče má tedy řadu výhod – blízká emoční vazba, individuální přístup, domácí známé prostředí, nevýhod – náročnost fyzická, psychická i sociální. Neformální pečovatel potřebuje podporu, nejen opečovávaný.

Autor článku : Olga Mutlová