Nástup dítěte se zdravotním postižením nebo jinými speciálními vzdělávacími potřebami do školy představuje pro většinu rodičů významnou životní změnu. Vedle samotného vzdělávání je potřeba řešit také podporu dítěte v každodenním fungování, jeho bezpečí, komunikaci, zapojení do kolektivu a někdy také sebeobsluhu nebo pohyb. Rodiče se proto přirozeně ptají, kdo jim může pomoci a kdo má kterou část podpory zajistit.
V praxi se přitom poměrně často setkáváme s nejasnostmi mezi jednotlivými profesemi a službami. Asistent pedagoga, osobní asistent, školní psycholog, speciální pedagog nebo pracovníci školského poradenského zařízení mají odlišné kompetence, jiné legislativní ukotvení a také jiný účel své práce.
Správné nastavení podpory je přitom důležité nejen pro dítě, ale také pro rodiče a školu. Pokud nejsou jednotlivé role dobře rozlišeny, může docházet k přenášení odpovědnosti mezi rodinou, školou a sociálními službami. Rodič se pak může dostat do situace, kdy musí složitě koordinovat systém, který by měl dítěti podporu naopak usnadnit.
Proč vůbec rozlišovat jednotlivé druhy podpory?
Dítě se zdravotním postižením nemusí potřebovat pouze pomoc při vzdělávání. Jeho potřeby mohou být mnohem širší a zejména vždy jsou individuální bez ohledu na fyzický či psychický stav dítěte.
Žák může například potřebovat pomoc při orientaci ve školním prostředí, při komunikaci s učitelem a spolužáky, při přesunech, při sebeobsluze, při zvládání změn režimu nebo při zapojení do společných aktivit. U jiného dítěte může být nejvýznamnější podpora v oblasti emocí, vztahů, školní úspěšnosti nebo adaptace.
Právě zde vzniká prostor pro několik různých profesí. Jejich úkolem však není dělat totožné aktivity. Asistent pedagoga je součástí školského systému a podporuje pedagogického pracovníka při vzdělávání žáka nebo žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Osobní asistent je naopak poskytovatelem sociální služby a pomáhá člověku zvládat běžné činnosti života v přirozeném prostředí. Školní psycholog poskytuje odborné poradenské, diagnostické, konzultační a intervenční činnosti v rámci školy.
Rozdíl tedy není pouze v názvu profese. Rozdílný je především účel podpory, odpovědnost a systém, do kterého pracovník patří.
Asistent pedagoga – podpora vzdělávání
Asistent pedagoga je pedagogickým pracovníkem. Jeho role je legislativně spojena se školským systémem a podpůrnými opatřeními pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.
Podle aktuálního znění vyhlášky č. 27/2016 Sb. poskytuje asistent pedagoga podporu jinému pedagogickému pracovníkovi při vzdělávání žáka či žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Pomáhá při organizaci a realizaci vzdělávání a podporuje samostatnost a aktivní zapojení žáka do činností uskutečňovaných ve škole v rámci vzdělávání a poskytování školských služeb.
Asistent pedagoga rozhodně tedy není „osobním podporovatelem dítěte“ ve smyslu, že by byl výhradně k dispozici jednomu žákovi a plnil všechny jeho potřeby. Podle konkrétního nastavení podpory může pracovat s jednotlivým žákem nebo s více žáky a pracuje podle potřeby a podle pokynů jiného pedagogického pracovníka. Aktuální § 5 odst. 4 vyhlášky výslovně uvádí mezi činnostmi některých asistentů pedagoga také nezbytnou pomoc žákům při sebeobsluze a pohybu během vyučování a při školních akcích.
Jeho cílem zároveň není vykonávat aktivity za konkrétní dítě. Jedním z důležitých principů je naopak podpora co nejvyšší možné míry samostatnosti. Asistent může dítěti pomoci porozumět zadání, orientovat se v činnosti, zapojit se do kolektivu nebo zvládnout určitou situaci, ale neměl by automaticky přebírat činnosti, které dítě zvládne samo.
To je důležité například u dítěte s poruchou autistického spektra. Asistent pedagoga může pomoci dítěti strukturovat školní den, připravit vizuální opory, podpořit komunikaci nebo usnadnit přechod mezi aktivitami. Smyslem podpory však není dítě od okolního světa oddělit, ale naopak mu umožnit, aby se v něm postupně dokázalo orientovat a fungovat samostatně.
Výzkumy zaměřené na práci asistentů pedagoga současně upozorňují na význam spolupráce mezi asistentem a učitelem. Za důležité se považují společné plánování, komunikace, vyhodnocování práce a jasné vymezení kompetencí. Nejde tedy pouze o to, zda je ve třídě „další dospělý člověk“, ale také o to, jak je jeho práce nastavena. (1,2,3)
Osobní asistent – podpora v každodenním životě
Osobní asistence patří mezi sociální služby a její právní základ najdeme v § 39 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Osobní asistence je určena osobám se sníženou soběstačností například z důvodu nepříznivého zdravotního stavu tedy – zdravotního postižení nebo chronického onemocnění. Poskytuje se v přirozeném sociálním prostředí člověka a při činnostech, které potřebuje. Zákon mezi základní činnosti řadí například pomoc při zvládání běžné péče o vlastní osobu, hygieně, stravování, pohybu, při zajištění kontaktu se společenským prostředím nebo při uplatňování práv a oprávněných zájmů. (Zákon 108/26Sb.)
V případě dítěte může osobní asistent pomoci například s ranní přípravou, doprovodem do školy, přesuny nebo dalšími činnostmi, které dítě vzhledem ke svému zdravotnímu stavu samo nezvládá.
Zejména zde může docházet k nedorozumění. Osobní asistent není náhradou za asistenta pedagoga a asistent pedagoga není náhradou za osobního asistenta.
Pokud dítě například potřebuje pomoc s přesunem, hygienou nebo sebeobsluhou, nemusí jít automaticky o úkol asistenta pedagoga. Současně ale konkrétní situace nelze posuzovat pouze podle názvu činnosti. Rozhodující jsou potřeby dítěte, doporučená podpůrná opatření, pravidla školy a konkrétní nastavení sociální služby.
V některých rodinách proto může být vhodná kombinace obou forem podpory. Osobní asistent může zajišťovat potřebnou pomoc před školou, po vyučování nebo při volnočasových aktivitách, zatímco asistent pedagoga podporuje dítě a pedagoga v rámci vzdělávání.
A co školní psycholog?
Školní psycholog má zcela odlišnou roli. Jeho role je odborná a poradenská. Podle vyhlášky č. 72/2005 Sb. se na poskytování poradenských služeb ve škole může podílet psycholog, speciální pedagog, školský logoped nebo sociální pedagog. Standardní činnosti školního psychologa zahrnují například komunikaci s vedením školy, pedagogy, žáky a zákonnými zástupci, diagnostiku a depistáž, konzultační, poradenskou a intervenční práci nebo podporu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
Školní psycholog tedy není člověk, který má dítěti pomáhat během každé vyučovací hodiny.
Může pomoci například tehdy, když dítě dlouhodobě nezvládá školní prostředí, má problémy v sociálních vztazích, projevuje úzkost, zažívá opakované konflikty nebo se objevují jiné psychické či vztahové obtíže ovlivňující jeho vzdělávání.
Důležitá může být také jeho práce s třídním kolektivem. Dítě se zdravotním postižením totiž není ve škole izolovaným jednotlivcem. Je součástí třídního kolektivu.Hladké začlenění závisí také na vztazích se spolužáky, klimatu třídy a přístupu pedagogů.
Vyhláška zároveň stanovuje, že poradenské služby mají vycházet z individuálních potřeb žáka, podporovat jeho samostatnost a přispívat k jeho sociálnímu začleňování.
Kdo tedy za dítě ve škole odpovídá?
Tuto otázku si rodiče někdy kladou velmi prakticky: „Kdo se o moje dítě ve škole postará?“ Odpověďje nesnadná.
Za vzdělávání odpovídá škola a její pedagogičtí pracovníci. Asistent pedagoga je součástí tohoto procesu a podporuje pedagoga i žáka v rozsahu stanoveného podpůrného opatření. Osobní asistent poskytuje sociální službu podle nastavení konkrétní služby. Školní psycholog poskytuje odborné poradenské a intervenční služby.
Nikdo z těchto pracovníků by však neměl být vnímán jako „náhrada rodiče“. Rodič zůstává zákonným zástupcem dítěte a důležitým partnerem školy. Současně ale není jeho úkolem suplovat nedostatky systému tím, že bude dítě každý den doprovázet do školy, zajišťovat za školu běžnou podporu nebo koordinovat všechny odborníky bez jasného rozdělení odpovědností.
Právě spolupráce školy, rodiny, školského poradenského zařízení a případně sociálních a zdravotních služeb je jedním ze základních předpokladů dobře nastavené podpory.
Co může rodič udělat, když si není jistý?
Primárně je vhodné a nezbytné přesně pojmenovat, potřeby svého dítěte. Ne sdělit pouze diagnózu, ale popsat konkrétní situace a jejich řešení (co funguje, jak se dítě chová apod.). Potřebuje pomoc s učením? S komunikací? S orientací v prostředí? S přesuny? Se sebeobsluhou? Se zvládáním emocí? S navazováním kontaktu s vrstevníky? Nebo potřebuje podporu v několika oblastech současně? Teprve na základě těchto potřeb lze hledat odpovídající formu podpory.
Důležitou roli zde mají také školská poradenská zařízení, tedy především pedagogicko-psychologické poradny a speciálně pedagogická centra. Ta mohou posuzovat speciální vzdělávací potřeby dítěte a doporučovat odpovídající podpůrná opatření. Škola pak tato opatření poskytuje a průběžně sleduje a vyhodnocuje jejich realizaci.
Pro rodiče může být užitečné také požádat školu o společné setkání, na kterém se jasně stanoví:
- co dítě zvládá samostatně,
- v čem potřebuje podporu,
- kdo jednotlivou podporu poskytuje,
- kdy a v jakém rozsahu,
- jak bude podpora vyhodnocována,
- jak bude škola komunikovat s rodiči a dalšími odborníky.
Takové nastavení může významně snížit riziko, že si jednotliví aktéři budou předávat odpovědnost mezi sebou.
Mnohé školy mají dnes i speciálního pedagoga, který poskytuje ve škole speciálně pedagogickou činnost. Právě školní speciální pedagog by mohl být mostem mezi odborníky a rodinou.
Od roku 2026 se mění financování podpůrných pedagogických pozic v běžných základních školách. Školy s průměrným počtem nejméně 180 žáků za poslední tři roky mají nárok na financování činnosti psychologa, speciálního pedagoga nebo sociálního pedagoga ze státního rozpočtu. Nová úprava však zároveň obsahuje přechodné období. Nelze tedy jednoduše říci, že každá taková škola musí mít od roku 2026 vlastního speciálního pedagoga.
Podpora by neměla dítě oddělovat od ostatních
Jedním z nejdůležitějších cílů podpory dítěte se zdravotním postižením by nemělo být pouze zvládnutí školních povinností. Dítě potřebuje mít možnost učit se, být se spolužáky, vytvářet vztahy, odpočívat, hrát si a postupně získávat odpovědnost za sebe. Přítomnost asistenta proto sama o sobě není cílem. Stejně tak není cílem vytvořit kolem dítěte co největší počet odborníků.
Skutečním cílem je nastavit takovou podporu, která odpovídá reálným potřebám dítěte a zároveň mu umožňuje být co nejvíce samostatné, což je neméně důležité i pro samotné rodiče. Pokud je dítě podporováno způsobem, který podporuje jeho aktivní zapojení a samostatnost, snižuje se postupně také míra nadbytečné péče, kterou musí zajišťovat rodina.
Závěr
Asistent pedagoga, osobní asistent a školní psycholog, potažmo školní speciální pedagog nejsou čtyři různí odborníci pro stejnou pomoc. Každý má jiné postavení, jiný účel a jiné kompetence. Asistent pedagoga je součástí vzdělávacího systému a podporuje pedagoga a žáka při vzdělávání. Osobní asistent poskytuje sociální službu a pomáhá dítěti při zvládání běžného života a zachování jeho soběstačnosti. Školní psycholog poskytuje odborné poradenské, diagnostické a intervenční služby. Speciální pedagog přináší odbornou speciálněpedagogickou diagnostiku, intervenci, konzultace, metodickou podporu učitelům a další činnosti podle nastavení školního poradenského pracoviště.
V některých případech potřebuje dítě pouze jednu z těchto forem podpory, v jiných se mohou vhodně doplňovat. Nejdůležitější proto není otázka, „kdo bude s dítětem ve škole?“, ale spíše: „Jaké konkrétní potřeby má naše dítě a jak můžeme nastavit podporu tak, aby mohlo být ve škole co nejvíce samostatné, bezpečné a plnohodnotně zapojené?“ Právě od této otázky by měla začínat spolupráce rodiny, školy a dalších odborníků.
Použité zdroje
FIALOVÁ, Ilona; HALVOVÁ, Simona; VIKTORIN, Jan. Asistent pedagoga v kontextu inkluzivního vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami na základní škole v České republice. Štúdie zo špeciálnej pedagogiky, 2018. Recenzovaný odborný článek.
NĚMEC, Zbyněk; ŠIMÁČKOVÁ-LAURENČÍKOVÁ, Klára; HÁJKOVÁ, Vanda. Co změnit na práci asistentů pedagoga? Pedagogika, 2014, 2, s. 200–211. Recenzovaná výzkumná studie.
UZLOVÁ, I. Asistence lidem s postižením a znevýhodněním: praktický průvodce pro osobní a pedagogické asistenty. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-764-0.
VIKTORIN, Jan. Teacher Assistant in the Inclusive School Environment. The Educational Review, 2018. DOI: 10.26855/er.2018.06.001. Recenzovaný odborný článek.
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), aktuální znění účinné od 1. 9. 2026.
Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, aktuální znění účinné od 1. 9. 2026.
Vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, aktuální znění účinné od 1. 9. 2026, zejména § 5 – Asistent pedagoga.
Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních, aktuální znění, zejména § 7 a příloha č. 3 – standardní činnosti školního psychologa.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, zejména § 39 – osobní asistence.
Metodické a odborné zdroje
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy – metodické a legislativní materiály k podpůrným opatřením a asistentovi pedagoga.
Národní pedagogický institut České republiky – vzdělávání a odborná podpora školních psychologů a dalších pracovníků školního poradenského systému.
Alfabet – Kdo je asistent pedagoga a kdo osobní asistent. Článek z 23. 3. 2026.
Alfabet – Dlouhodobá péče o děti se zdravotním postižením a podpora pečujících rodičů. Kocourová, Veronika; Padrtová, Kristýna, 2024.
Autor: Mgr. Veronika Kocourová, Ph.D., MBA, Bc. Kristýna Padrtová, Dis.
Článek vznikl v rámci projektu Centrum podpory neformální a sdílené péče, CZ.03.02.02/00/24_072/0005225.
