Dlouhodobá péče o domácího příslušníka nese velké riziko zahlcenosti, osobní neohraničené angažovanosti, emocionálních vztahů a vazeb.

Pokud budu roli pečovatele vykonávat ve svém zaměstnání, vím, že i přes nezbytnou emocionální angažovanost, kterou vkládám do kontaktu s klientem, mohu po ukončení pracovní doby pomyslně „zavřít dveře“. Mohu například jít do kina, na návštěvu, číst si oblíbenou knihu nebo spát bez ohledu na jakékoliv zařizování potřeb svého klienta. V případě, že mi klient nejde z „hlavy“, musím se naučit technikám, které mi pomáhají „klienta vyndat ze své hlavy“. Tato nezbytná dovednost je součástí výkonu pomáhající profese. Pokud to neumím, brzy vyhořím.

Pokud jsem pečovatelem doma, mohu poměrně složitě „zavírat dveře za svým blízkým“. I když jdu do kina, cvičit, na procházku, převažuje často v mé hlavě operativa:

  • Připravila jsme vše potřebné?
  • Zvládnou to?
  • Mohu si to dovolit?
  • Co když …..?

Často se nemohu dostatečně soustředit a užít si připravený program-činnost.

Na popsaný problém se nyní podíváme ze dvou stran. Jedná se o problematiku separace a dále pochopení důležitosti střídání fází útlum/aktivita v denním a životním rytmu pečující osoby.

Separace/vzdalování

Separace/vzdalování je přirozený proces zrání vazby matka – dítě, který jde ruku v ruce s psychomotorickým vývojem dítěte.

První separační fází je porod. Porodem dítě přestává být součástí těla matky a stává se samostatnou bytostí, i když zcela závislou na druhé osobě.  následují vzhledem k možnostem a schopnostem psychosociálního zrání dítěte (cca okolo 1. roku – dítě začíná chodit, dále přechod do péče cizí osoby v podobě předškolních zařízení, školy). Poslední separační fází je odchod dospělých dětí z kmenové rodiny. Každá fáze nese změny na straně dítěte a matky/rodiče, primárního pečovatele.

Dítě si postupně zvyká na péči jiné osoby, primárně se učí překonávat stres z odloučení od matky. Do tří, respektive 5-ti let svého věku, si dítě vytváří základ celoživotní strategie zvládání stresu a těžkých situací. Matka se tělesně, fyzicky a emocionálně učí být bez dítěte a nabývá zkušenosti, že i bez ní dítě „přežije“. Velmi časté pocity matky, která odchází od svého malého dítěte, je možné formulovat asi takto: připadám si jako bez ruky, nejsem celá, bojím se, je to divné. Čím je dítě mladší, jsou tyto pocity intenzivnější.

Pokud však vzdalování dávkuji a citlivě opakuje, matka a dítě se „učí být bez sebe“, osvojují si strategie vyrovnávání se s odloučením a získávají zkušenost, že vše je v pořádku.

Maminka zdravého dítě velmi často intuitivně provádí tento trénink např. tím, že otec jde na procházku s dítětem, podílí se na základních úkonech péče o dítě. U dětí se zdravotním postižením se tento fyziologický a zcela normální proces komplikuje právě zdravotním stavem a speciální péčí. Vytváří se mnohem těsnější a pevnější vazba, která často znemožňuje odchod a odpočinek samotné pečující matky. (Opět přichází otázky „beze mne to nezvládnou…“). Nutno podotknout z praxe, že o většinu dětí se zdravotním postižením pečují převážně matky.

Proces separace se však i u sebevíce postiženého dítěte nezastaví a je nezbytnou a nedílnou součástí jeho života. Jednotlivé kroky separace však mohou probíhat jiným způsobem a v mnohem pozdějším věku dítěte, ale jsou stejně důležité a nutné jako u zdravého dítěte.

Použité zdroje:

  • ALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 139 s. ISBN 978-80-7367-299-7.