Sexualita je součástí života každého z nás. Sexuální vývoj člověka s mentálním postižením se přirozeně liší podle stupně mentálního postižení.
V každém stupni mentálního postižení se může projevovat sexualita člověka jinak. Nejen stupeň postižení, ale také vliv prostředí a přístup blízkých lidí k postiženému člověku ovlivňuje, co je schopen pochopit a naučit se v sexuální výchově.
Do psychosexuálního vývoje také vstupují možnosti a schopnosti jedince s postižením a jeho věk. A u věku bych se ráda zastavila.
Pokud je dospělý člověk s postižením svým okolím a blízkými lidmi vnímán jako dítě, nemá možnost vyzrát, dospět, zdravě se vyvíjet a brát sám/sama sebe jako dospělého člověka.
Tzv. syndrom „věčných dětí“ není jen otázkou rodičů, ale také pečujících osob.
Argumentem často bývá to, že lidé s těžkým postižením se chovají jako děti, nedokážou se sami o sebe postarat a bránit se vůči svému okolí. V mnohém souhlasím, ovšem podpora a péče o člověka s postižením by měla být jen do „nezbytně nutné míry“. Najít tuto rovnováhu je pro mnoho lidí složité. Zároveň je to důležité pro to, abychom umožnili člověku s postižením cítit se a vnímat sám sebe jako dospělého člověka.
Se stupněm těžkého mentálního postižení se možnosti a schopnosti člověka s postižením snižují, stejně tak jeho sexualita. V mnohé literatuře se vývoj sexuality zastavuje na těžkém mentálním postižení a chybí zmínka o sexualitě lidí s hlubokým mentálním postižením. Může to působit tak, že vývoj sexuality se zastavuje u lidí s těžkým postižením a ti, kteří mají hluboké postižení sexualitu nemají. Tomu odpovídá i to, že u mnohých rodičů a pečujících osob jsou lidé s hlubokým postižením na „hranici“ toho, zda se zabývat sexuálními projevy či nikoliv. Často slýchám, že tito lidé žádnou sexualitu nemají, není u nich viditelná a ani si o ní neříkají. Není tedy nutné ji řešit. S tím nesouhlasím a obracím se na první větu tohoto článku. Sexualita je součástí každého z nás.
Sexualita u lidí s hlubokým postižením se projevuje často v rámci libých a nelibých pocitů, náklonnosti k určitému pohlaví, dotecích, pocitu cítit blízkost. Dále v tématu pojetí intimity, soukromí a hygieny.
Člověk s těžkým postižením chce cítit doteky, blízkost jiného člověka, cítit a mít soukromí, zachovanou svoji důstojnost a sebepojetí. Lidé s těžkým postižením mohou komunikovat neverbálně a je často na jejich okolí, aby uměli popsat, přečíst a reagovat na jejich projevy. A to i na projevy sexuality. Nemůžeme očekávat, že člověk s hlubokým postižením si sám za sebou zavře dveře, sdělí že chce být chvilku sám, že potřebuje pohladit nebo že má raději dotek na ruce než na noze. Základem je, aby jeho nejbližší lidé vnímali sexualitu jako součást života i těchto lidí. Zachovali jejich důstojnost, intimitu, chovali a jednali s nimi adekvátně k jejich věku a možnostech.
Představte si, že nemůžete verbálně hovořit, nemůžete nakreslit, napsat ani ukázat, co chcete. Jste odkázáni na pomoc a péči druhých lidí a o vašem každodenních dění rozhodují ostatní. Zažíváte příjemné i nepříjemné pocity, cítíte doteky, vzrušení, blízkost druhého.
Chcete, aby k Vám ostatní přistupovali tak, že budou respektovat, že toto vše vnímáte? Ano?! Tak pak tedy jste člověkem, co má svoji sexualitu, kterou cítí, vnímá a prožívá.
Pokud se chcete dozvědět více o sexualitě lidí s těžkým postižením nebo se zeptat na otázky týkají se sexuality a vztahů lidí s postižením, napište na službu poradenství – poradenstvi@freya.live
AUTORKA: Věra Petlanová Zychová, Dis. Pracuji na pozici lektorky a poradkyně v rámci služby odborného sociálního poradenství Freya z.s. ; FB: @Freya.vzdelavani
Projekt č. CZ.03.2.60/0.0/0.0/16_064/0006431
