Infekční onemocnění způsobené virem který poškozuje oblasti páteřní míchy odpovědné za svalový pohyb (šedou hmotu míšní v předních rozích). Šíří se stolicí prostřednictvím nemytých rukou, předmětů, potravin a vody, ale také kapénkami z dýchacích cest.

Virus dříve v intervalech několika let vyvolával epidemie. U části dětí pronikl virus do nervového systému a způsobil těžké obrny s následnými deformitami. Mohlo dojít rovněž k postižení mozku nebo prodloužené míchy, které vyvolalo selhání základních životních funkcí (dech, krevní oběh).

Nákaza proběhne často lehce a zanechá odolnost a jediným důkazem o tom, že infekce proběhla, jsou sérové protilátky, pokud ale virus pronikne až do nervového systému, může dojít k ochrnutí. Nejčastěji bývají postiženy končetiny. V nejzávažnějších případech však může dojít k postižení mozkových center s následným selháním funkcí životně důležitých orgánů.

Příčiny vzniku

Bývá to zpravidla nevratné poškození motorických buněk předních rohů míšních, tzv. motoneuronů alfa, které představují konečnou společnou dráhu řízení motoriky kosterních svalů. Poruchy funkce svalů mají obvykle za následek pomalejší růst kostí a rozvoj deformit, které zhoršují hybnost.

Jestliže byly ochrnuté dýchací svaly, musel být pacient umístěn do zvláštního dýchacího přístroje, železných plic, které zajišťovaly ventilaci. V železných plicích museli mnozí pacienti setrvat po mnoho týdnů či měsíců, než bylo překlenuto kritické období nemoci, a někteří v nich zůstali dokonce doživotně.

Projevy onemocnění

Počátečními projevy jsou horečka, bolesti hlavy a končetin, nevolnost, zvracení a trávící těžkosti, protože virus se nejprve množí v trávícím traktu. Krevním řečištěm se potom může dostat do nervového systému, kde v asi v 1 : 100 případů způsobí ochrnutí. Toto riziko roste s věkem, je nižší u dětí, vyšší u dospělých.

Pouze asi u 1 % nemocných se rozvíjí paralytická forma, která je provázena obrnami. Ty postihují asymetricky především velké svaly dolních končetin, zasažen ovšem může být kterýkoliv kosterní sval, i když drobné svaly končetin bývají postiženy zřídka. K obrnám dochází pouze tehdy, když ještě trvá horečka, ustupují však velmi pomalu a ve velké části případů jsou trvalé.

Inkubační doba je 7-14 dní. Onemocnění dokáže nejen mrzačit, ale i zabíjet – přibližně u 5–10 % pacientů s paralytickým průběhem se rozvine nejobávanější bulbární forma onemocnění, kdy následkem postižení kmene mozkového selžou životně důležitá centra (při některých epidemiích přesahovala úmrtnost 15 %).

Se stoupajícím věkem pacientů riziko výskytu obrn stoupá – u dětí připadá jedno paralytické onemocnění přibližně na každých 1000 případů, u dospělých ale již na 100 případů.

Přenos na další jedince se děje zejména nečistýma rukama, kontaminovanou vodou, výjimečně potravinami. Virus se vyskytuje pouze u člověka.

Poliomyelitida měla ale pro nás připraveno ještě jedno nepříjemné překvapení – u více než poloviny lidí, kteří prodělali poliomyelitidu, se totiž dostavují následky i po velmi dlouhé době, asi po 25 až 30 letech. Zasaženy bývají především nadměrně namáhané svaly, které dlouho kompenzovaly činnost svalových skupin postižených obrnami. Návrat choroby tak pro většinu postižených znamená přechod ze stavu normálních nebo jen mírně snížených pohybových schopností do stavu doživotní invalidity. Podstatou postpoliomyelitického syndromu je pravděpodobně předčasný zánik dlouhodobě přetěžovaných motorických jednotek.

Diagnóza

Diagnóza se určuje na základě důkazu přítomnosti protilátek anebo důkazem přítomnosti viru v mozkomíšním moku anebo stolici. Pacienti jsou v počátečním stádiu infekční a měli by být izolováni. Zvláštní pozornost je třeba dávat při manipulaci s výkaly (stolice) až do 6 týdnů od začátku choroby.

Od samého počátku očkování proti poliomyelitidě vzplanul mezi zastánci těchto dvou vakcín boj, který dodnes zcela neutichl. Odpůrci Sabinovy vakcíny argumentovali obavami, že u živého, byť oslabeného viru nelze nikdy zcela vyloučit možnost, že se virus opět zvrhne a znovu získá schopnost napadnout a poškodit nervový systém. V České republice se nadále očkuje Sabinova vakcína, která zajistí vysokou hladinu lokálních sekrečních protilátek ve střevě, a tím zabrání divokým virům, aby se ve střevě pomnožily a mohly se v populaci šířit dál. Je to stabilizovaná suspenze živých oslabených virů poliomyelitidy získaná pomnožením těchto virů na tkáňové kultuře z opičích ledvin. U školních dětí se provádí pouze přeočkování, poprvé se děti očkují již ve věku jednoho roku.

Neimunizované dospělé osoby se očkují 2 dávkami v časovém odstupu 1 až 2 měsíce a 3. dávka se podává po jednom roce.

Léčba následků nemoci

Jedinou léčbou je kvalifikovaná rehabilitace postižených svalů, protože proti poliomyelitidě neexistuje žádný lék. Zásadní význam v léčbě má dlouhodobé prohřívání ochrnutých partií již od počátku onemocnění, aby se zajistilo prokrvení zbylých, neochrnutých svalových vláken. Proto již dříve lékaři doporučovali opakované horké koupele.

V mezidobí se přikládaly flanelové zábaly, aby postižené údy neprochladly. Metodu této terapie detailně propracovala australská sestra E. Kennyová (metoda dnes nese její jméno). Dodnes se tento způsob léčby používá u onemocnění s chabými obrnami.

Použité zdroje:

  • ŠKROVÁNEK, V. Poliomyelitis : epidemiologická, virologická a klinická problematika poliomyelitidy. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1957.
  • NEVŠÍMAL, O. Postoliomyelitický amyotrofický syndrom. Prakt. Lék, 1995, 212–213.
  • HRADILOVÁ, D. Současný stav očkování v ČR. Brno, 2004. Diplomová práce. Farmaceutická fakulta VFU Brno.
  •  DOMORÁZKOVÁ, E. a J. ČÁSTKOVÁ. Očkování v praxi praktického lékaře. Vyd. 1. Praha: Grada, 1997, 105 s. ISBN 80-716-9481-9.
  • http://www.safebryo.cz/vakciny.htm