Rodina je základní buňkou, do které se rodíme a ve které vyrůstáme.

Vyvíjíme se v ní jak po biologické, tak sociální, ale i psychické úrovni. Všemu se v ní učíme. To, co v ní zažijeme, utváří náš pohled na sebe a druhé. Naše hodnoty i pohled na svět.

Rodiče přicházejí z odlišných rodin a spolu s dětmi vytvoří rodinu novou. Každý z jejích členů je jedinečným souhrnem vlastností, dispozic, kvalit a temperamentu. Dohromady rodina vytvoří celek s více či méně pevnými, ale i pružnými hranicemi. V rodině má každý vědomou, ale i nevědomou roli. Všichni na sebe navzájem reagují, komunikují spolu a vše je v neustálém pohybu.

Když se v rodině narodí dítě, nutně to ovlivní dynamiku celé rodiny. Příchod nového člena začne proměňovat uspořádání rodinných vztahů. Ty se musí přizpůsobit novým podmínkám a změnám, které narození dítěte přineslo.

Narodí-li se dítě s postižením je dopad na fungování rodiny mnohem výraznější. Tato událost ovlivňuje vztahy na mnoha úrovních:

  • mezi manželi
  • mezi rodiči a dalšími dětmi
  • mezi samotnými sourozenci

Rodiče se musí kromě běžných rodičovských a výchovných problémů potýkat s řadou dalších obtíží, které s sebou přinášejí specifické potřeby jejich dítěte. To samozřejmě ovlivňuje jejich psychiku a psychickou stabilitu.

Je zcela běžné, že rodiče postižených dětí soustředí veškerou svou energii do péče o dítě a zapomínají na vlastní psychickou pohodu a zdraví. Často zažívají mnohem větší míru stresu než rodiče zdravých dětí. Tu způsobují:

  • samotné projevy postižení
  • nepochopení, odsuzování a nepřijetí „jiného chování“ dítěte společností. Ale také například prarodiči či blízkými přáteli rodiny.
  • obtíže spojené se zaměstnáním
  • zvýšené finanční nároky na péči o dítě
  • zatížení partnerského vztahu a funkčnosti manželství
  • snížená flexibilita rodinného života a nutnost plánování rodinných aktivit. Snižuje se počet rodinných dovolených, vycházek, výletů a možností účastnit se společenských a komunitních akcí.

U některých rodičů však soužití s postiženým dítětem vede k posílení odolnosti vůči stresu – tzv. resilienci. Resilience je dovednost přizpůsobovat se nepříznivým a náročným situacím a životním událostem.

Její posilování je vhodnou cestou prevence psychických problémů. Ke zvýšení resilience přispívá:

  • vysoká míra sociální opory, která je aktivně využívána
  • volba na problém zaměřené strategie pro řešení a zvládání obtíží
  • přizpůsobení rodičovských vztahů a výchovných přístupů potížím dítěte
  • pravidelná „denní pozdvižení“ (vycházka, čas trávený pouze se zdravým dítětem, výlet do ZOO)
  • pozitivní rodinné zážitky (rozhovor u společné večeře, návštěva příbuzných)
  • otevřená komunikace o potížích postiženého dítěte
  • pravidelný řád a aktivity, které umožní rodině pravidelný kontakt a prostor pro vzájemnou podporu.

Autor: Ivana Novotná

Zdroje:

David Havelka, Kateřina Bartošová – Speciální sourozenci – Život se sourozencem s postižením, Portál, Praha 2019