Děti s vážnější poruchou attachmentu potřebují zvláštní péči doma, ale také specializovanou terapii, která může vést k uzdravení.

U hyperaktivního dítěte, (tzn. dítě s poruchou soustředění, zvýšenou motorickou aktivitou, projevy vzteku při neúspěchu atd…) často dochází k diagnostice ADHD. U mnohých takto diagnostikovaných dětí je pohledem do rodinné anamnézy a vyšetřením zjištěna zároveň vysoká pravděpodobnost důsledku paralelního raného nebo vývojového traumatu s následky stresu a dysregulace afektu.

 

„Nešťastné dítě“ s poruchou attachmentu trvale prožívá hluboké pochybnosti o sobě samém, má pocit, že není hodno lásky, nemá žádnou cenu, není ničeho schopno …. Jeho postoj k životu se podobá chování zločince, mívá záchvaty vzteku, smutku, deprese, marnosti, strachu. Bere věci, utíká, lže, manipuluje.

Pro uzdravování bolesti pramenících z poruch attachmentu je důležitá rodina, která jediná může poskytnout zdravý, bezpečný, vřelý vztah a nabídnout pevné citové pouto. Pro představu uvádíme druhy specifického chování u slaběji připoutaného dítěte:

  1. Je prioritně zaměřeno na ovládání všech dospělých a nových situací
  2. Manipuluje s dospělými, zásadně nedůvěřuje
  3. Má malé zkušeností s empatií dospělého z hlediska naplňování svých potřeb
  4. Má množství nedostatků projevujících se na úrovni citového a smyslového vývoje i reakcí v oblasti interakcí
  5. Neustále zažívá hanbu a s ní spojený hněv (projevy lhaní, podvodů, zapírání)
  6. Rozhoduje se na základě náhlých impulzů a intenzivních tužeb bez vztahu s druhým člověkem, mnohdy se záchvaty paniky a vzteku
  7. Odmítá své „špatné já“, ale v hloubi své osoby se cítí stále špatně
  8. Neustále zobecňuje na základě svého traumatu, je stále v očekávání nového traumatu.

Na základě výše uvedeného shrnutí můžeme říci, že dítě, které nerozumí vztahu plnému důvěry, není schopno navázat bezpečný kontakt a vztah a funguje zcela opačně. Děti s poruchou attachmentu potřebují péči založenou na principech:

  • Odpovědnosti
  • Respektu k druhým
  • Připravenosti druhým něco nabídnout
  • Vzájemného vztahování.

Terapeutický přístup Dyadické vývojové psychoterapie dále jen DDP (Dyadic Development Psychoterapy), je zaměřen na speciální terapii, která pracuje s léčbou attachmentu a vztahu mezi rodičem a dítětem. Terapeut v DDP pracuje s rodiči a ovlivňuje jejich vhled, reflexi a poznání vnitřního stavu dítěte. Důležité je nastavení domácího léčivého prostředí. DDP oživuje prvotní vztahy a rozvíjí citová pouta mezi nejbližšími lidmi, dítětem a rodičem.

V České republice pracuje s rozvojem DDP Institut rodinné péče Natama (www.natama.cz) V rámci vzdělávacího projektu ASTRA školí Natama psychology a terapeuty z celé ČR. Dítě s poruchou attachmentu žije ve strachu a úzkosti. Mnohdy nezažilo jiný pocit. Důležitá fakta, pokud se dostaneme do kontaktu s takovým dítětem jsou následující:

  1. Empatický přístup dospělé osoby, která se s takovým dítětem setkává musí být zaměřen na pochopení „jinakosti“ dítěte. V malém manipulantovi, dítěti bez zájmu, je důležité vidět malé opuštěné miminko, batole, které přežilo,ale zůstal mu strach a zoufalství.
  2. Dítě s raným traumatem nedokáže tolerovat dobře míněné přístupy zaměřené na definování hranic, uplatnění disciplíny, tedy takových přístupů, které používáme u zdravých dětí.
  3. Děti s patologickým studem, úzkostí a hlubokým pocitem jsem špatný, zlý, nedokáží zvládnout ani mírný stres spojený s jeho chováním a projevy. (Např. dítě umaže ubrus od jídla, drobná poznámka ze strany vychovatele směrem k dítěti může spustit agresivní a nezvladatelnou reakci dítěte).
  4. Děti s poruchou attachmentu se nevyvíjí harmonicky, jejich kalendářní věk neodpovídá biologickému ani sociálnímu. Dítě se necítí bezpečně v neznámých situacích, mezi cizími lidmi např. v MŠ, ZŠ). Podporu mu v ten okamžik dává stabilní osoba, pevný a bezpečný rodič.
  5. Pokud se nestabilní dítě dostane do emočních situací, velmi často se jeho chování vymkne kontrole. V ten okamžik paměť vyvolá staré zkušenosti (emoce spojené se samotou, opuštěním) a prožívaná situace zafunguje jako „spouštěč“ stresu s ovlivněním vnímání dítěte i jeho chování (deprese, stav úzkosti, agresivita, panika, atd…), dítě může být zahlcené, dezorientované.

Základním krokem v péči o takové dítě je organizace jeho života tak, aby zažívalo úspěch a podporu. Aby situace zvládalo a zvládalo i samo sebe. Prvním krokem je zajistit stabilní prostředí dítěti v podpoře a vazbě na jistou osobu. Neutíkat do organizování jiných různorodých aktivit (kroužky , jazykové kurzy a jiné), které přinášejí přemíru podnětu, jenž dítě nezvládne.

Doporučení pro vytvoření léčivého prostředí

  • Pozitivní nálada a atmosféra
  • Poskytování opravdového sycení pozorností, láskou (fyzicky i citově)
  • Poskytování podpory ve všem, hlavně v projevování citů (nejlepší příklad je nápodoba, tzn., pojmenovávejte své city a potom vyzvěte dítě, podpora vyjadřování citů zabrzdí manipulaci formou „hry na city“)
  • Nalezení času jen pro sebe mezi rodičem/vychovatelem a dítětem (nepsat úkoly), najít takovou činnost, která oba těší a baví
  • Vytvoření jasné struktury, která přináší bezpečí, ochranu, jistotu (stanovte správná pravidla a realistické meze a hranice). Doma či v MŠ je důležitý důraz na řád (čas jídla, hry, odpočinku, úkolů). Každodenní rutina/rituály dítě kotví v jistotě a bezpečí. Ví, co má předpokládat.
  • Jednoznačnost a čitelnost, co se týče pravidel.
  • Důraz na odpovědnost dítěte.
  • Srozumitelná komunikace, používejte oční kontakt a doteky, abyste dítěti umožnili vás „slyšet“ a vnímat vás.
  • Vyjádření pozitivních prohlášení, ne negativních. (Př. Můžeš si kreslit, jen když uklidíš hračky). Místo toho můžete říci: Můžeš si kreslit, až uklidíš hračky.
  • Ocenění a pochvala může přijít až po té, co dítě zvládlo správně svěřený úkol.
  • Emoce posilují způsoby chování. Při negativních projevech zůstaňte neutrální a klidní, při pozitivních se radujte s dítětem hlasitě.
  • Nedávání rad, spíše formou otázek veďte dítě k hledání řešení.
  • Zapojení dítě do různých domácích i školkových povinností (dítě tím rozvíjí svůj smysl pro odpovědnost, sebedůvěru, smysl pro dokončení úkolu).
  • Pokud dítě odmítá plnit úkoly, mějte vždy přichystány správné následky. Tyto nesmí být příliš direktivní, ale lépe když dítě dostane na výběr ze dvou možností. Obě musí být jasné a přijatelné. Děti se učí řešit situaci a přijímat svoji vlastní odpovědnost. Příklad: namísto nejdříve úkol potom zábava, můžete říci: Můžeš jít ven teď a až přijdeš, uděláš si úkol, ale nestihneš večerníček. Můžeš si uděláš úkol teď, a potom můžeš jít ven. Stihneš i večerníček.
  • Použití okamžité reakce, hned jak dítě udělá něco negativního. Používejte při tom oční kontakt, dotyk se správným a jasným pojmenováním nesprávného způsobu chování. Můžete vyjádřit své emoce, s popisem jak mají věci být. V okamžiku vyřízení situace proveďte rituál usmíření. (Ruku na to, atd…)
  • Použití času na rozmyšlenou.

Děti potřebuji meze, limity a ty se rozšiřují a přizpůsobují podle toho, jak dobře a efektivně se dítě učí zvládat své rozhodování.

Příliš pevné hranice vyvolávají agresivitu a regresi. Příliš volné hranice vedou k rozvoji nerealistických představ o sobě a k agresi.

Použité zdroje:

  • PESSO, Albert, Diane BOYDEN-PESSO a Petra VRTBOVSKÁ. Úvod do Pesso Boyden System Psychomotor: PBSP jako terapeutický systém v kontextu neurobiologie a teorie attachmentu. 1. vyd. Praha: Sdružení SCAN, 2009, 210 s. ISBN 978-80-86620-15-2.
  • VRTBOVSKÁ, Petra. O ztraceném dítěti & cestě do bezpečí: attachment, poruchy attachmentu a léčení. Tišnov: Scan, 2010, 120 s. ISBN 978-80-86620-20-6.
  • BOWLBY, John. Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 356 s. ISBN 978-80-7367-670-4.