Cílem práce ergoterapeuta je maximálně soběstačný klient.

Soběstačnost je široký pojem a stejně jak jsou rozdílní lidé, tak mají i odlišnou potřebu soběstačnosti v různých fázích života. Jiné potřeby bude mít dítě, jiné dospělý člověk v produktivním věku nebo senior.

Představme si například dítě se speciálními potřebami (tj. zdravotním postižením, zdravotním či sociálním znevýhodněním). Jeho vývoj probíhá v porovnání se zdravým dítětem odlišně. V každém jedinci je biologicky zakódována tendence po seberozvoji. Vývoj postury (držení těla) a pohybu je odrazem vývoje mozku, tzn. že při určité zralosti mozku bude dítě schopno provést tomu odpovídající pohyb.

U hendikepovaného dítěte ovšem tato premisa neplatí. Poškozený orgán potřebuje k vývoji i jiné než běžné stimuly, ať už z hlediska rehabilitace nebo sociálních podnětů.  Na obtíže je potřeba dívat se z pohledu celého organismu. V řadě případů není ani možné řešit podstatu problému, ale jen jeho klinické příznaky, tedy to, jak se projevuje navenek.

Ergoterapie dětí má oproti dospělým svá specifika. Při práci s dětmi usiluje o spolupráci, je potřeba si dítě získat, navázat s ním kontakt, aby terapii akceptovalo. Vzhledem k tomu, že přirozenou dětskou aktivitou a do určitého věku i hlavní náplní dne je hra, je samozřejmě využívána i v rámci ergoterapie, a to jednak jako prostředek, ale i cíl. Dítě pomocí ní získává zkušenosti, osvojuje si nové dovednosti, experimentuje, orientuje se v okolí, učí se navazovat vztahy s vrstevníky, rozvíjí hrubou a jemnou motoriku a učí se, jak řešit problémy a přizpůsobit se změnám.

Při terapii se nezaujatému pozorovateli může zdát, že si ergoterapeut s dítětem „JEN“ hraje. Nicméně je třeba mít na mysli, že je v rámci terapie potřeba respektovat vývojový stupeň dítěte. Dále znát charakteristické druhy her dle vývojových stádií a zvolit odpovídající aktivitu s cílem podpořit správný senzopsychomotorický vývoj.

V praxi ergoterapeuti využívají řadu terapeutických konceptů a přístupů, které vyžadují další speciální vzdělání. Určitě stojí za zmínku například Senzorická integrace, HANDLE přístup, Bobath koncept, Bazální stimulace, Orofaciální stimulace, Neurovývojová terapie, Snoezelen, PaNat.

V neposlední řadě hraje při práci dětského ergoterapeuta klíčovou roli partnerství s rodinou a dále spolupráce se školním zařízením a dalšími odborníky.

Autor: Zdeňka Geršlová

Zdroje:

HINTNAUSOVÁ, Marie a Ladislav HINTNAUS. Účast rodičů a pedagogů při ergoterapii dětí se zdravotním postižením. Praha: Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, 1999.

JELÍNKOVÁ, Jana, Mária KRIVOŠÍKOVÁ a Ludmila ŠAJTAROVÁ. Ergoterapie. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-583-7.

KLUSOŇOVÁ, Eva. Ergoterapie v praxi. Brno: NCO NZO, 2011. ISBN 978-80-7013-535-8

KOLÁŘ, Pavel a Renata ČERVENKOVÁ. Labyrint pohybu. Praha: Vyšehrad, 2018. ISBN 978-80-7429-975-9.

KRIVOŠÍKOVÁ, Mária. Úvod do ergoterapie. Praha: Grada Publising, 2011. ISBN 978- 80-247-2699-1.

PLAY SI: CENTRUM DĚTSKÉ ERGOTERAPIE [online]. Praha 5: PLAY SI, c2020 [cit. 2020-03-17].