Neviditelná výstava přiblíží svět nevidomých

Právo Víkend 13. 3. 2015

Vítáme vás na naší Neviditelné výstavě. Za dveřmi čeká vaše průvodkyně Zuzka. Jakmile vejdete do tmy, začněte používat ruce, protože ty vám pro tento okamžik nahrazují oči. Právě hmatem zjistíte, jestli je krok vpřed možný, nebo ne.

Průvodkyně Margita vítá v Novoměstské radnici v Praze zájemce o hodinovou procházku naprostou tmou možná trochu netradičně. Na začátku nás vyzve, abychom si odložili do skříňky všechno, co, byť nepatrně, svítí a vzali si s sebou kovové mince, které se na konci trasy naučíme rozeznávat. Jak jsem později zjistila, dojem ruší i fosforeskující ručičky hodinek. "Může se stát, že při zkoumání věcí vám něco spadne na zem. V tom případě to zkuste zvednout tak, že půjdete do dřepu a nenaklánějte se hlavou dopředu, abyste se náhodou neuhodili," radí Margita přede dveřmi, za kterými čeká návštěvníky naprostá tma.

 

Odejít můžete

Skupina obvykle čítá kolem osmi odvážlivců. Já jsem tentokrát úplně sama. Z toho, co mě čeká, nemám nejlepší pocit. "Co když se mi tam nebude líbit?" obracím se nervózně na Margitu. "Můžete klidně odejít," ujišťuje mě. Ale to se prý nestává.

Takže hluboký nádech, výdech a směle dovnitř. Za dveřmi mě rázem pohltí černočerná tma.

Kulím oči v domnění, že se mi přece jen podaří něco zahlédnout. Omyl. Vidět není vůbec nic.

Kde stojí ta Zuzka, ptám se sama sebe. Poctivě se držím Margitiných pokynů, levou ruku na stěnu, která je zřejmě pokrytá nějakým kobercem, a pátrám, kde slečna průvodkyně čeká.

Vzápětí se k mé velké úlevě setkáváme. Co bych dělala, kdybych byla uvnitř úplně sama, víří mi zběsile hlavou.

Na další přemítání není čas. Zuzana mě směřuje do první místnosti a ptá se, kde si myslím, že se právě nacházíme, a co je to za předměty, které postupně beru do ruky. Žádná panika se mě nezmocňuje, pocity mám až překvapivě příjemné. Možná proto, že je čím zaměstnat mysl.

Stále našlapuju velmi opatrně, mám tendenci se krčit, bojím se, že do něčeho narazím. Když nevím kudy kam, Zuzka je vždy na svém místě a na první pokus mě čapne za ruku a navede správným směrem. Orientuje se díky skvěle vycvičenému sluchu.

"Výstava je složená z několika místností, které simulují různá prostředí, ať uvnitř, nebo venku. Nebudu toho moc prozrazovat, každý si to může vyzkoušet," víc toho šestadvacetiletá Zuzka, která nevidí od narození, prozradit nechce. Pak se nechá umluvit a dodává, že návštěvníci se ocitnou v bytě, ve městě i v přírodě.

"Celou dobu jsem měla pocit, že jsem v úzké chodbě, přitom to nebyla vůbec pravda," líčila svoje zkušenosti Silvie. "Postupovala jsem pomalu, abych do něčeho nenabourala," říká dál slečna, kterou velmi zaujala i neviditelná ochutnávka vína. "Možná i proto, že se člověk nepohybuje a jen sedí, soustředí se na vůni a chuť nápoje a hlavně i díky vínu mu přestane vadit, že je ve tmě. Najednou je to v pořádku," směje se.

Výstava na Novoměstské radnici potrvá minimálně do konce příštího roku. Nápad se před lety zrodil v sousedním Německu. "Muž oslepl a jeho žena si chtěla zkusit, jaké to je. Zatemnili byt a nějakou dobu tak žili. Nápad zaujal Maďary, podobná výstava tudíž probíhá v Budapešti, ale i ve Varšavě. V Praze jsme od dubna 2011," vysvětlila Zuzana. Cestu jsme spolu zdolaly asi za tři čtvrtě hodiny. Protože jsme byly samy a nezastavily se v kavárně. Jinak zabere něco kolem hodiny. Usazujeme se do místnosti se stoly, která je plná pomůcek pro nevidomé.

"Takže, co tady člověk všechno uvidí?" ptám se a vzápětí přemýšlím o tom, je-li otázka vhodná. Vždyť Zuzka je nevidomá. Ta s tímto slovem ale nemá sebemenší potíž. "Nevidomí běžně používají slovo vidět, není to žádné tabu. Taky říkám, že se dívám na televizi, neříkám, že ji poslouchám," ujišťuje.

 

 

Karban s páskou na očích

Ale zpět k výstavě. Je rozdělená na dvě části.

V té viditelné se nacházejí různé pomůcky, které nevidomí používají, například Pichtův psací stroj na psaní Braillova písma, hodinky s otvíracím sklíčkem, aby si nevidomý mohl osahat ručičky, třídič ponožek, loupač česneku, hry přizpůsobené slepým. S černou klapkou přes oči si můžete zahrát domino, karty, Člověče, nezlob se, šachy. "Teď už tak často nehraju, ale hrávala jsem karty, měla jsem ráda Člověče, nezlob se. Ale šachy jsem se nikdy nenaučila," směje se. "To si vždycky pamatuju půl hodiny, která figurka, kam jede, a pak to zapomenu," přiznává.

V sále je k dispozici i počítač, který je podle Zuzky pro nevidomé poměrně důležitý. Má běžnou klávesnici, jediné specifikum představuje hlasový výstup, tedy speciální program, který odečítá všechno, co ukazuje obrazovka. Takže si hravě poradí s běžnými internetovými stránkami. "Je to hodně velký posun, hodně rozšiřuje možnost zaměstnávání zrakově postižených," chválí technický pokrok mladá žena.

Technika samozřejmě usnadňuje třeba též čtení. "Dřív se četlo hlavně v Braillově písmu, ale to mělo nevýhodu. Bylo to hodně prostorově náročné, třeba první díl Harryho Pottera v Braillově písmu má asi 27 svazků," připomíná s úsměvem.

"Výstava nemůže úplně přiblížit náš svět. Lidi, kteří přijdou, tady stráví hodinu svého času. Je to pro ně něco nového, nezvyklého, možná se ze začátku bojí. Ale člověk, který se ve tmě pohybuje od malička, je zvyklý, nic jiného nezná a nic mu nechybí, umí pracovat i s ostatními smysly," konstatovala.

Slepým hodně pomáhá vycvičený pes nebo slepecká hůlka. "Když jdete bez hole, tápete a říkáte si, jak ti slepí můžou normálně fungovat. Když budu v interiéru, kde to znám, nepotřebuju hůl ani psa, nicméně ven nebudu chodit bez hole, ani na místa, která znám. Pes je velký pomocník, i když se najdou lidé, kteří řeknou, že by ho nechtěli," vypráví Zuzana, která má důchodkyni labradorku a od jara borderkolii.

Upozorňuje, že ti, kteří chtějí pomoci, by v první řadě měli oslovit člověka, a ne jeho vodícího psa.

"Nehladit, nemlaskat, nemluvit na něj. Někteří to dělají, pejsku, pojď tudy, říkají, nebo ho čapnou za vodítko a pojď, tak tam paničku dovedeme. Mluvte s člověkem, a když stojí o pomoc, je dobré nabídnout loket, většina lidí to udělá obráceně, vezme nevidomého za loket a nějak ho strká před sebou. To je nelogické, ten kdo vede, by měl jít první, nevidomý z jeho pohybů dokáže hodně přečíst," radí.

 

Slepým od narození nic nechybí

Nad otázkou, na jaká úskalí při pohybu ve městě naráží, dlouho přemýšlí. "Větší města jsou pro nás příznivá, existují například naváděcí pásy, máme přístroj, který napoví, jaká přijela tramvaj, směr eskalátoru. Lidi pomáhají, nemám problém se někam vydat, a když nevím, zeptám se. Nikdy se nestalo, že bych se nedostala, kam potřebuju," říká Zuzka, která bydlí v Neratovicích a několikrát do týdne putuje do metropole autobusem. O jedno oko přišla v šesti týdnech, o druhé v půl roce kvůli nádorům. Nepamatuje si, že by kdy viděla. Přesto se osudem nenechala zlomit a působí hodně optimisticky. "Když nevidíte odmala, nemáte pocit, že byste o něco přišli. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci vidět, já vlastně nevím. Měla jsem známou, která do 15 let neviděla, pak se nějak povedlo, že jí spravili jedno oko. Říkala, že to bylo hrozné, mozek s tím vůbec neuměl pracovat. Koukala na jablko a vůbec nevěděla, že to je jablko, dokud si na něj nesáhla, nedokázala odhadovat, takže narážela do stěn," krčí rameny Zuzka, která kromě toho, že provádí na Neviditelné výstavě, studuje a dělá on-line přepisy pro sluchově postižené, digitalizuje knížky.

©2000-2015 Alfa Human Service