Sex s handicapem

Psychologie dnes 2. 2. 2015

Radkovi je osmadvacet let, je těžce fyzicky postižený, odmalička vyrůstal v ústavu. Když mu asistentka s něčím pomáhá, podaří se mu nějak ovládnout spasmy, aby jí dokázal letmo sáhnout na zadek. Ona pokaždé dělá jako by nic. Ale dotek druhého člověka, který by nesouvisel s obsluhou, Radek nikdy nezažil. Když se ho zeptáte, jestli by měl zájem o intimní asistenci, lišácky mrkne…

Člověk je bytost sexuální. A nejde jen o to, že sexualita souvisí s předáváním genů a pokračováním života. Reprodukční funkce není jediná, v současnosti je dokonce mnohdy méně významná - o to víc věnujeme pozornost potřebě sexuálního uspokojení, emocím, které sexualitu provázejí, a intimitě, potřebě doteků s blízkým člověkem. Tedy pokud jsme zdraví dospělí. Jakmile se objeví handicap, fyzický nebo mentální, rázem se nám začíná zdát otázka sexuality jaksi nepatřičná.

Jen velké děti?

"Když se narodí dítě, všichni se automaticky zajímají, jestli je to chlapeček, nebo holčička. Podle pohlaví dítěte rodiče nakupují oblečení a hračky. Jejich přístup k miminku je instinktivně ovlivněný jeho pohlavním a odmalička podporují jeho genderovou roli. U dítěte s postižením je všechno jinak. Pod náporem negativních informací se rodiče hroutí. ,Nikdy nebude jako ostatní.‘ ,Intelektově dosáhne maximálně úrovně pětiletého dítěte.‘ Perspektivy se jedna po druhé zavírají, z dítěte se často stává jakási bezpohlavní figura. Rodiče sexualitu svých postižených dětí často podceňují. Když o tomto tématu začnu hovořit, cítí se pohoršení," říká Petr Eisner, který se léta věnuje vzdělávání pracovníků v sociálních službách i přímé práci s klienty. Jedna věc je, že u mentálních retardací nemůžeme striktně předpovědět, co vše bude jedinec schopen zvládnout, protože rozvoj mnohých schopností závisí na výchově a péči. Druhá věc je, že tělo roste a vyspívá tak jako tak. Ve dvaceti to nebude jen roztomilý "přerostlý chlapeček", ale mladý muž se sexuálními potřebami úměrnými svému biologickému věku.

V rodinách s fyzicky handicapovanými dětmi je to podobné: "Sexualita dítěte je rodinou potlačovaná, handicapované dítě v očích rodičů nedospívá," říká Aneta Vidurová, vedoucí programu Prezentace a osvěta Ligy vozíčkářů. Sexuální potřeby nehledí na fyzické deformity a pohybová omezení. "Lidé s dětskou mozkovou obrnou mají všechny části těla citlivé stejně jako zdraví. U atrofi í lidem ochabuje příčně pruhované svalstvo, ale hladké svalstvo funguje a citlivost nemizí. Cítí každý dotek, ale nemají nikoho, kdo by se jich dotýkal," konstatuje Aneta Vidurová.

Respekt versus tolerance

Přesto se v posledních letech pohled na sexualitu lidí s handicapem částečně mění, byť se někteří rodiče potřebám svých odrostlých dětí stále brání. Psychiatryně a sexuoložka Zlata Mistolerová například vzpomíná na otce mentálně retardovaného klienta, který syna pokaždé fyzicky trestal za masturbaci. "Když jsem mu doporučila, aby to dělal v soukromí na záchodě, otec málem vystartoval i po mně."

S uznáním sexuálních potřeb handicapovaných je spojené jiné úskalí. "S uznáním práva na sexuální život totiž souvisejí i povinnosti a hranice kladené společností na sexuální chování, které mám právo vyžadovat. Největší chyba, kterou dělají rodiče i někteří sociální pracovníci, je, že tolerují lidem s postižením sexuální chování, které je přes hranici sociálních nebo zákonných norem. Tím se stane, že lidem zejména s mentálním postižením se norma rozšiřuje dál a dál a z nevědomosti se chovají už patologicky. Když se to stane na veřejnosti, lidé si pak často myslí, že jsou zvrhlí, že je mezi nimi víc deviantů. Ale je to jen tím, že nemají správně nastavené hranice, místo respektu k nim přichází jen tolerance," vysvětluje Petr Eisner.

"Sexualita mentálně postižených se řeší, protože je to problém pro okolí, ale sexualita tělesně postižených je neřešený problém, neboť to lidi drží v sobě," řekl na prosincovém semináři Ligy vozíčkářů pan Langer z Olomouce. Má svalovou dystrofi i v pokročilém stadiu a sám už nezvládne téměř nic. Domnívá se, že s potlačovanými sexuálními potřebami často souvisejí další frustrace a deprese. V nemožnosti ventilovat sexualitu může pramenit i větší agresivita, která se promítá do horších vztahů s rodinou, kamarády a osobními asistenty. Hůř se navazují i partnerské vztahy - lidé si nevěří nebo mají už předem vytvořený blok vůči vlastní sexualitě. U žen - jejich sexualita je prakticky "neviditelná" - mohou být problémy ještě hlubší.

A pak jsou rodiny i některá zařízení, kde by chtěli tyhle problémy řešit. "Stále častěji se nám ozývají rodiny, kde mají postiženého člena. Nevědí, kam se obrátit a říkají, že se to snaží nějak zvládnout doma," říká Aneta Vidurová a pokračuje: "Obvykle například maminka se synem. To jsou kupodivu mnozí schopni akceptovat a říkají si: Chuděra, vždyť ani jinou možnost nemá. Jenže kdyby totéž udělal otec s dcerou, nejspíš by ho byli schopni nahlásit za zneužití. Je to paradox. Zneužití by to mohlo být v obou případech -jak odlišíme, kdy člověk pomáhá handicapovanému, a kdy sám sobě? A to už vůbec nemluvím o tom, že splývání rodičovské a partnerské role je z psychologického hlediska úplně špatně."

Problémy spojené s tím, že se této úlohy o své vůli "ujme" sociální pracovník nebo osobní asistent, jsou jen nepatrně menší. "Je to velmi tenký led. Nic, co je v oblasti sexuality spojené s doteky, do sociálních služeb nepatří. Když pominu, že by pracovník mohl klientovi ublížit fyzicky (protože třeba nezná všechna jeho omezení, neví, jak může reagovat na silné vzrušení), v každém případě dojde k rozvolnění hranic mezi pracovníkem a klientem, ke změně vztahu, k neadekvátním očekáváním klienta. A to může vést k jeho psychické újmě, případně hrozí i nařčení rodiny ze zneužívání," doplňuje Petr Eisner.

Pohled za hranice

V některých západních zemích (např. Německo, Holandsko, Švýcarsko, Francie) se o sexualitě osob s postižením hovoří už tři desetiletí a existují tu i konkrétní způsoby, jak pomoci handicapovaným tyto potřeby naplnit.

Sleduji německý dokumentární film, v němž žena na elektrickém invalidním vozíku, za pomoci asistentky atraktivně oblečená a nalíčená, provádí druhou v bezbariérovém sexshopu. Ukazuje jí různé erotické pomůcky a otevřeně se baví o tom, jaké by s ohledem na postižení horních končetin mohla využít a které jí budou k ničemu. Další sekvencí filmu nás provází Alex, muž se svalovou dystrofií, který se zasloužil o založení bezbariérového nevěstince v Hamburku - osobní asistent ho tam právě přiváží a speciálně proškolená prostitutka na něj už čeká.

Je to postarší dáma, rozměrný klobouk jí zakrývá tvář, když hovoří do kamery. Mluví o tom, že absolvovala kurzy, jejichž náplní byly informace o různých typech postižení, základy relaxačních masáží zohledňujících různé fyzické handicapy a základy psychologie. "V Německu stačí několikatýdenní proškolení a prostitutky mohou jít do praxe, ve Švýcarsku musíte pro poskytování sexuálních služeb pro postižené absolvovat dvouleté pomaturitní studium v rozsahu 300 hodin," doplňuje Aneta Vidurová.

Dáma v klobouku s odhaleným poprsím vypráví, že některým klientům nakonec ani nejde o sex jako takový, ale o zážitek intimity. "Říkají mi, že se poprvé dotýkají nahého ženského těla a že já jsem první, kdo se jich v životě dotkl jako muže. Znají jen rutinní doteky pečovatelů při hygieně nebo oblékání." Majitelka hodinového hotelu a Alexova kamarádka vysvětluje, že její podnik slouží všem zájemcům, část objektu je bezbariérová a ty pracovnice, jež nemají problém s poskytováním služeb handicapovaným, musí nejprve povinně projít školením.

Francouzský dokument je věnovaný ženské sexualitě. Mluví v něm žena, která dochází ke speciální relaxoložce na erotické masáže. Intimita a doteky citlivých zón ji ale dokázaly uspokojit jen částečně. "Zatím jsem zažila jen obslužné doteky, tohle bylo poprvé něco jiného. Jenže jsem heterosexuálka a k plnému uspokojení potřebuju muže," říká. Film končí téměř "happyendem", protože pro tuhle ženu se podařilo intimního asistenta najít. Ovšem ve skutečnosti i v zemích, kde tato tematika není zdaleka tak tabuizovaná jako u nás, je ve sféře sexuální asistence mužů nedostatek.

Asistovaná rozkoš bez rizika?

S podobným modelem prostitutek speciálně proškolených k intimnímu provázení a sexuální asistenci přišlo u nás sdružení Rozkoš bez rizika. Jejich aktivita chce jednak reagovat na reálné (byť oficiálně nezmapované) potřeby handicapovaných a jednak zajistit určitou formu rekvalifikace prostitutek. Vychází z mezinárodního projektu o přenosu znalostí v oblasti legálního uchopení prostituce a jeho dopadu na trh práce, kterou představilo v knize Ze sexbyznysu na trh práce? "V listopadu letošního roku bude Rozkoš bez rizika pořádat konferenci za účasti Niny de Vries, německé terapeutky a ikony sexuální asistence. Mají připravený ,nástřel‘ workshopů, ale řada témat je určená spíš sociálním pracovníkům než prostitutkám. Každopádně tu nacházíme řadu zajímavých impulzů a podnětů k seriózním výzkumům a diskusím," říká Aneta Vidurová z Ligy vozíčkářů a Barbora Antonová ze sdružení Žít Brno, které se snaží najít legální a sociálně schůdné cesty, jak naplnit sexuální potřeby postižených osob žijících v rodinách, chráněném bydlení i v ústavních zařízeních.

Zásadní problém je u nás už v tom, že prostituce není legální. Pokud se nenajde nějaký vhodný legislativní rámec, je obtížné určit, jakou kvalifi kaci by měla příslušná pracovnice mít, kdo ji poskytne a kdo bude tuto odbornost prostitutky (asistentky, masérky…) garantovat. A kdo vytvoří databázi těchto služeb, aby se o nich potenciální zájemci mohli dozvědět, případně kdo ji bude nabízet, aniž by se vystavil riziku, že bude nařčen z kuplířství?

"Pokud by se jednalo o komerční záležitost, pak je tu také otázka finanční dostupnosti," upozorňuje Petr Eisner. "Lidi s postižením jsou na tom sociálně špatně, nemají prostředky. A erotické služby nejsou levná záležitost. Znám klienty, kteří se zajímali o návštěvu nevěstince, ale když zjistili finanční podmínky, uvědomili si, že na to nemají. Mnozí postižení mají omezenou způsobilost k právním úkonům, disponují jen drobným kapesným a kasu jim drží opatrovník. Když řekne, že jim na prostitutku nedá, mají smůlu. Byla by ta služba na trhu konkurenceschopná, pokud by byla určená primárně pro nemajetnou klientelu? Nebo by měla být dotovaná? Kým?"

Na první pohled by se mohlo zdát, že například takové stimulační masáže by se mohly blížit službě hrazené ze sociálních příspěvků. "Tak jednoduché to není," kontruje Petr Eisner. "Pořád je tu otázka, jak tu službu definovat a jak nastavit kritéria pro klienta. To by mohl přijít každý člověk, který je neúspěšný v sexuálním životě, a chtít od státu příspěvek na takovou službu. Zatím je to téma, od kterého řada lidí utíká. Nezbývá nám, než zvolna posouvat diskusi dál. Vždyť ještě ani mnozí zdravotníci dostatečně nevnímají sexualitu postižených, i sociální pracovníci si ji uvědomují pomalu, postupně a teprve se s ní učí pracovat. Než budeme na úrovni Německa a Holandska, asi to ještě chvilku potrvá. Rozhodně si ale myslím, že bychom měli nadšení a empatii spojit s rozumem a všechny kroky jasně defi novat, abychom vytvářeli modely, které budou pro handicapované bezpečné," uzavírá Petr Eisner.

Osoby s postižením v ČR

1 077 600 celkový počet osob se zdravotním postižením

62 500 počet osob s velmi těžkým postižením

300 000 počet osob s mentálním postižením

Zdroj: www.helpnet, odborný časopis Sestra 

©2000-2015 Alfa Human Service