Běžné školy na děti s postižením připravené nejsou, shodují se ředitelé

Mladá fronta Dnes 26. 1. 2015

"Handicapované dítě by nemělo být vyřazené ze vzdělávacího procesu," řekl ministr školství, mládeže a tělovýchovy Marcel Chládek. Pedagogové v kraji s ním souhlasí. Zároveň si ale myslí, že běžné základní školy nejsou na výuku dětí s postižením zatím příliš připravené.

OSTRAVA

Prezident Zeman nedávno uvedl, že děti s postižením jsou šťastné "mezi svými", ne ve třídách běžných základních škol. Tím se vyjádřil k chystané novele školského zákona, jež má vést k tomu, že část žáků z praktických škol, kam chodí děti s lehkým mentálním postižením, začne chodit do běžných základních škol, aby se integrovali.

Jsou na to školy připravené? Ředitelé tvrdí, že zatím nikoliv.

"Děti z praktických škol potřebují individuální přístup. Řekne vám to každý učitel v praxi, že jestliže se vám objeví ve třídě dvě děti, které mají handicap, tak to zpomaluje práci celé třídy," uvedla ředitelka Základní školy generála Zdeňka Škarvady v Ostravě-Porubě Milena Walderová.

Podobně to vnímá také ředitel jedné z krnovských základních škol Karel Handlíř. "Jednou k tomu dospějeme, protože jde o jedinou šanci, jak integrovat děti s postižením. V současné době na to ale nejsou připraveni ani učitelé, ani školy," vysvětlil.

"O těžce postižených se dnes doufám ani neuvažuje, že by se začlenili do kolektivu v běžné základní škole," říká Rostislav Galia, ředitel Základní školy kpt. Vajdy v Ostravě-Zábřehu, která je jednou z největších speciálních a praktických škol na Ostravsku. "Jedná se spíše o děti s lehkým mentálním postižením. A tam to vidím bledě. Ve třetí, čtvrté třídě se k nám vracejí. V běžné třídě bývají často poslední a nikdo se s nimi nebaví. Nevím, jestli někdy zažily nějaký úspěch. Myslím si, že asi moc ne," dodává.

Také Svatopluk Chlápek, bývalý ředitel Mateřské, základní a střední školy Slezské diakonie Krnov, kam chodí žáci s lehkým a těžkým mentálním postižením, si myslí, že existuje určitá skupina dětí, pro které jsou speciální a praktické školy ideální. "Znal jsem mnoho dětí s mentálním postižením, které začaly chodit do běžné základní školy. Nechytaly se, brečely, ostatní je šikanovaly. Ve třetí třídě měly psychické problémy, počůrávaly se. V praktické škole zažívaly pocit úspěchu, a dokonce se do ní těšily," popsal Chlápek.

Zástupci Nadace Open Society Fund Praha nedávno upozornili na skutečnost, že přibližně třetinu žáků praktických škol v Moravskoslezském kraji tvoří děti romského původu. Znovu se tak otevřela diskuse, zda nejsou romské děti v českém školství diskriminované. Končí v praktických školách i přesto, že by v nich vůbec neměly být?

Socioložka Kateřina Sidiropulu Janků z Masarykovy univerzity v Brně, která se problematice českoromských vztahů dlouhodobě věnuje, si to nemyslí. Podle ní za to může řada různých faktorů, které nelze vždy zahrnout pod pojem diskriminace. "Na výkonu dítěte se může projevit i to, že s dítětem učitelé nepracují rádi," uvedla.

"Učitelé se často nezajímají o romská kulturní specifika, neučí se romsky, odvolávají se na to, že děti se přeci hlásí k české národnosti, a tak není potřeba se romstvím zabývat. Přitom by to pomohlo, aby se děti v systému cítily důstojně. Učitelé k tomu nic nenutí, protože Romové neuplatňují svá menšinová práva, ale to neznamená, že by to nepůsobilo motivačně, jak pro děti, tak pro jejich rodiče," zmínila socioložka, která se na problém dívá i z pohledu člověka, který žije s rodinou v zahraničí.

"Mé české děti se od učitelek ani od vrstevníků ve třídě nenaučili dívat se na Romy přes prsty a ten kontrast v jejich chování je bohužel velký. Dokonce se nám v Brně na romském kulturním festivalu stalo, že nás považovali za částečně romskou rodinu, protože si můj blonďatý syn hrál s romskými dětmi a nestranil se jich," řekla Sidiropulu.

Druzí si zase myslí, že problém romských dětí v praktických školách je pouze nafouknutou bublinou. "To je taková zvyková věta," sdělila Hana Václavíková ze Základní školy kpt. Vajdy. "Pokud dítě nemá alespoň lehké mentální postižení, se kterým v běžné základní škole není možné uspět, k nám se nedostane. I když k nám Romové chodí s tím, že v běžné škole to jejich děti nezvládají a propadají a chtěli by je dostat sem, tak my je prostě nevezmeme. Nejdříve musí na vyšetření."

Do školy v ulici kpt. Vajdy chodí asi čtyřicet romských dětí, bývají těžce postižení. "Nám je jedno, jestli je dítě Rom, nebo ne. Věnujeme se jim stejně. Nemáme problémy s šikanou nebo s nesnášenlivostí. Naopak. Třeba romské děti pomáhají vozíčkářům," doplnila Václavíková.

O možné diskriminaci romských žáků si myslí své také Svatopluk Chlápek. "Kdysi si všichni mysleli, že když jsme převzali bývalou zvláštní školu, stali jsme se školou s romskou většinou. To ale nebyla pravda. Ve škole bylo celkem šedesát dětí, z toho bylo dvanáct romského původu," sdělil. "Problém inkluze mě nesmírně vytáčí. Tady totiž vůbec nejde o děti jako takové, ale o politiku, abychom Evropě dokázali, že jsme napravili, co jsme měli," dodal Chlápek s tím, že z principu je zastáncem inkluze a aby děti byly pořád spolu. "Neměli bychom rozlišovat, jestli je někdo postižený, nebo ne. To je úplně to nejlepší pro všechny. Zároveň jsem ovšem realista. Myslet si, že jenom luskneme prsty a všechno se změní, to je absurdní."

Ve třetí, čtvrté třídě se k nám vracejí. V běžné třídě bývají často poslední.

O autorovi: Petra Bartíková redaktorka MF DNES, Mutace - Mladá fronta DNES - Moravskoslezský kraj
       

©2000-2015 Alfa Human Service