Integrace chlapce s Aspergerovým syndromem

Školní poradenství v praxi 2. 1. 2015

Kazuistika - průběh integrace chlapce s diagnostikovaným Aspergerovým syndromem v šestiletém gymnáziu.

Tomášova odlišnost byla patrná již na adaptačním kurzu. Působil sice jako vyrovnané a společenské dítě, které se ochotně a rádo zapojovalo do všech aktivit, zároveň však nebylo možno přehlédnout jeho velmi častou dezorientaci v různých situacích. Hůře než ostatní spolužáci si zapamatovával jména, přestože úvodní část kurzu je zaměřena právě na intenzivní seznamovací aktivity. Dokonce se zdálo, že obtížně rozlišuje, kdo z dětí i instruktorů patří do jeho skupiny, jako by byl novými podněty zahlcen do té míry, která již překračuje jeho schopnost zpracovat je. Pokud s ním hovořil někdo z dospělých, Tomáš ho velmi upřeně pozoroval. Vypadalo to, že se úporně snaží soustředit na pochopení toho, co mu dospělý sděluje, a zdálo se, jako by mu vše docházelo s malým, ale přesto znatelným zpožděním. Pokynům se vždy snažil vyhovět, ale brzy se ukázalo, že není jisté, jestli je pochopil správně, zvláště pokud jich dostal několik najednou.

Tomášova odlišnost se projevovala i ve škole. Například poměrně brzy se zjistilo, že si vůbec nepamatuje instruktory z kurzu (nejen jejich jména, ale když se s jednou instruktorkou setkal, netušil, kdo to je). Při vyučování kladl velké množství naprosto nečekaných otázek, ze kterých bylo zřejmé, že se jedná o zvídavého chlapce, kterého zajímá, co se při hodinách děje. Někdy to však vypadalo, jako by vůbec nechápal, co se řeší, zatímco jindy jeho dotaz odhalil znalosti takové hloubky, jaká se u studenta jeho věku neočekává.

Nejpřekvapivější dotazy zaznamenali vyučující humanitních předmětů, a to zejména občanské výchovy. Tam byla četnost Tomášových dotazů taková, že mu vyučující musela dát limit otázek na jednu hodinu, jinak by vůbec nepokročila v látce. Povaha dotazů vyvolávala dojem, že se Tomáš nedávno přistěhoval "z jiné planety" a snaží se o zvyklostech bytostí, s nimiž nyní bude žít, zjistit co nejvíce, ale přes veškerou snahu jsou často mimo jeho chápání. Tomáš, který by jako listopadové dítě normálně nastoupil do školy až skoro v sedmi letech, měl navíc roční odklad, protože jako předškolák onemocněl leukémií a podstoupil chemoterapii i transplantaci kostní dřeně. Chlapec však nepůsobil dojmem vážně nemocného dítěte, naopak byl vždycky fyzicky velmi zdatný.

Už v průběhu primy dostala třídní profesorka od Tomášových spolužáků odezvy, které vedly ke zjištění, že se hoch přiklání k neonacismu. Tuto alarmující skutečnost se rozhodla řešit osobním pohovorem s otcem, který se ukázal jako velmi otevřený a spolupracující. O Tomášově sklonu k neonacismu věděl a trápil ho, ale jak se později ukázalo, Tomáš byl "neonacista teoretik" a své názory nikdy nepřenášel do praxe. Neonacismus byl pro něj berličkou, jak se zorientovat v pro něj neuchopitelné a složité společnosti, jak jednoduše rozdělit lidi na "dobré" a "špatné". Nicméně ačkoliv měl negativní poznámky ohledně přistěhovalců, nejvíce se spřátelil s chlapcem ruské národnosti. Ke spolužákovi z vyššího ročníku, o němž věděl, že je židovského původu, vzhlížel jako ke svému vzoru. Když byl cestou ze školy napaden Romem, raději utekl zpátky do školy, než by se pustil do rvačky.

Od otce se třídní profesorka dozvěděla důležité informace, které měla škola vědět už v září, nikoliv až v dubnu. Tomášova určitá dezorientace totiž byla také způsobena deficitem sluchové kapacity způsobené opakovanými operacemi středouší. Dvanáctiprocentní ztráta sluchu není na naslouchátko, ale v permanentním šumu školní třídy nebo v hluku na chodbě takto postižené dítě skutečně hůře slyší. Toto zjištění vysvětlilo Tomášovo upřené zírání na člověka, který s ním hovoří - částečně se snažil odezírat ze rtů. Dále otec prozradil, že syn má na každém oku tři dioptrie na dálku, ale odmítá nosit brýle, protože je vždy rozbije. Nepodařilo se ho přimět ani k nošení kontaktních čoček. Ve třídě však tvrdošíjně sedával v zadní lavici, odkud nemohl dobře vidět na tabuli a ani dobře slyšet výklad. Byl tedy přesazen dopředu, čímž se smyslový deficit poněkud kompenzoval.

Z rozhovoru s otcem vyplynulo, že rodiče jsou si Tomášovy jinakosti dobře vědomi. Zatím se nad ní nijak zvlášť nepozastavovali, resp. ji neřešili, protože vážnější byly synovy nemoci (leukémie, záněty středouší...). Řídili se také doporučením onkologů a psychologů, že se mu nemá věnovat přehnaná pozornost (které si v době léčení leukémie "užil" dost), aby se v něm nevypěstoval "syndrom princátka". To se rodičům podařilo zvládnout, Tomáš v žádném případě nebyl rozmazlený. Jedná se o velmi samostatného chlapec. Otec se také zmínil o jedné věci, která přišla třídní profesorce alarmující. Hoch obtížně snášel nástup na základní školu a v té době se začal identifikovat se psem (psi jsou pro něj snadno čitelní). S otcem bylo tedy domluveno, že se synem navštíví psychologa. V úvahu přicházela také možnost poškození mozku při chemoterapii, kterou Tomáš jako předškolák prodělal.

Psycholog bohužel na žádost zareagoval rutinně. Když slyšel, že chlapec přišel na vyšetření na podnět školy, provedl pouze testy IQ a testy na SPU, ač o toto škola nežádala. Výsledky vyšetření škole tedy nepřinesly nové informace a navíc bylo nyní značně nepravděpodobné, že by rodiče byli ochotni absolvovat ještě další vyšetření.

Studijně se Tomáš i přes vysokou inteligenci jeví spíše jako podprůměrný, a to zejména v jazycích a humanitních předmětech, zatímco například vyučující biologie ho pokládá za nejlepšího studenta ve třídě. Třídní profesorka dokázala brzy intuitivně vycítit, jaké zacházení potřebuje ( jasné a srozumitelné pokyny, ověřit, zda je pochopil a udržel v paměti, a to i u takových drobností, jako je přinést si do školy přezůvky). Tomášova třídní učitelka je systematik, dává studentům jasná pravidla a dodržuje je, navíc má pro Tomášovu jinakost pochopení. Díky tomu má jeho důvěru. V chemii a biologii vše probíhá dobře díky empatii a intuici vyučujících, v případě fyziky a matematiky záleží na tom, zda se Tomáš učí, nebo ne (učí-li se, má prospěch chvalitebný).

Zajímavý je průběh hodin dějepisu, kde má Tomáš opět štěstí na chápavou vyučující. Dějepis ho totiž velmi baví, ale obvykle se úzce zaměří na něco techničtějšího (např. středověké zbraně). Vyučující vykládá o rekatolizaci českých zemí po třicetileté válce a do toho se Tomáš občas zeptá na něco k výzbroji středověkého rytíře, protože ho zrovna zaujalo toto téma. Kolegyně vždy jednou dvěma větami odpoví a vrátí se k hlavnímu výkladu, načež po pěti minutách Tomáš naváže otázkou na to, co mu před chvílí vysvětlila. Výklad tak vlastně probíhá ve dvou rovinách - jedna pro třídu, druhá pro Tomáše.

Hlavním problémem jsou však u Tomáše jazyky. V češtině používá nečekaná slovní spojení a některá slova nezvolí v kontextu zcela vhodně. Vzhledem k tomu, že vyučující češtiny zadává většinu úkolů a pokynů velmi vágně v přesvědčení, že "studentovi gymnázia tohle přece musí dojít", je Tomáš často ztracen. Ještě horší situace byla několik let v jednom z cizích jazyků, což bylo způsobeno mimo jiné také značnou nekompatibilitou Tomáše a vyučující. Hoch se s poctivostí sobě vlastní nějakou dobu snažil, ale pak rezignoval, protože vůbec nebyl schopen se v hodinách zorientovat, a ať se snažil, nebo ne, výsledek byl stejně slabý. Na konci tercie byl z českého jazyka a z tohoto cizího jazyka klasifikován nedostatečně a dělal reparát (úspěšně). To už bylo alarmující.

Situace se změnila v průběhu kvarty. Třídní řešila jisté disturbance mezi svými svěřenci a opakovaně od nich zaslechla, že Tomáš o sobě říká, že má Aspergerův syndrom. Zeptala se ho tedy na to a ten informaci potvrdil. Třídní kontaktovala otce, od kterého se dozvěděla, že Tomáš má Aspergerův syndrom diagnostikovaný už téměř dva roky. Ale protože syn nechtěl, aby se to někdo dozvěděl, otec mu slíbil, že to nikomu neřekne, a svůj slib také dodržel. Na dotaz, jak ho napadlo nechat Tomáše vyšetřit, otec sdělil, že pracovně překládal nějaké materiály ohledně tohoto syndromu a měl pocit, jako by četl o vlastním synovi. Vyšetření, které zařídil, jeho domněnku potvrdilo. V té době už Tomáš dovršil osmnácti let, což poněkud ulehčilo další kroky, protože třídní nepotřebovala písemný souhlas rodičů. Kontaktovala doporučené speciálně pedagogické centrum, zařídila návštěvu, domluvila, že se vyšetření zúčastní i někdo z rodičů, a sama tam Tomáše doprovodila. Psycholožka nejdřív vyšetřila Tomáše, pak hovořila s otcem a třídní profesorkou. Aspergerův syndrom potvrdila, s určitými zvláštnostmi - například že je hoch vcelku rád mezi lidmi a má rád humor (ale na úrovni malého dítěte - pošťuchování, jednoduché žerty). Potvrdila také, že Tomáš může úspěšně absolvovat jak gymnázium, tak vysokou školu. Upozornila však, že je nejvyšší čas začít řešit, jakou školu si Tomáš bude chtít vybrat (kariérní poradenství). Dále spolu s třídní profesorkou řešily, jak mu pomoci kompenzovat jeho potíže ve škole, protože jeho výsledky neodpovídaly intelektu.

Podle třídní by bylo ideálním řešením, kdyby mohl mít Tomáš individuální konzultace v předmětech, kde má potíže. To se totiž v minulosti již osvědčilo - když měl z cizího jazyka doučování, výsledkem individuální výuky byla dočasně trojka přes přetrvávající problémy s vyučující.

S pomocí SPC bylo tedy zažádáno o finanční prostředky na asistenta pedagoga, který by poskytoval Tomášovi po vyučování individuální konzultace. Tyto prostředky však škole schváleny nebyly. 

S psycholožkou Tomáš také "probral" (resp. utvrdil se ve svém názoru), že bude chtít studovat přírodní vědy, a podle toho si také vybral povinně volitelné semináře do dalšího ročníku. V kvintě (předmaturitní ročník) došlo ve třídě ke změně vyučující cizího jazyka. Byla vybrána jiná s ohledem na to, zda bude schopná a ochotná s Tomášem odpovídajícím způsobem pracovat. Již po třech měsících je možné pozorovat, že se při hodinách Tomáš cítí lépe, je celkově uvolněnější, orientuje se i známky se lepší. Tomáše nyní čekají další návštěvy SPC kvůli maturitě, protože bude žádat o uzpůsobení podmínek, a to jak kvůli Aspergerovu syndromu, tak kvůli sluchovému postižení.

PhDr. Václav Mertin k uvedenému doplňuje: 

Kazuistika poukazuje na několik úskalí výkonu učitelské profese. 

Na prvním místě jde o nedostatek informací, které měli učitelé k dispozici. Přestože se v tomto případě jednalo o výrazné zdravotní problémy, které značně komplikovaly chlapci studium, rodiče učitele neinformovali, i když mají povinnost sdělit škole významné okolnosti ovlivňující edukaci žáka. Někdy rodiče nemusejí odhadnout závažnost problémů, případně jejich souvislost s edukací, ale v tomto případě byly zcela evidentní. Pokud předpisy nedokážou vymoci své naplnění, pak jsou téměř "pro kočku" a měly by se změnit. Učitel je nucen spoléhat se na náhodu, že se "trefí" a bude problém vykládat odpovídajícím způsobem. 

Podobně se stále nedaří vymoci na mnoha rodičích, jejichž děti mají ve škole problémy, aby strpěli odborné vyšetření a poskytli z něho relevantní informace. Neplatí to pochopitelně tehdy, kdy se samotným rodičům podaří zlepšit situaci. Kdyby bylo v ČR nepovinné vzdělávání, škola by se mohla s nespolupracujícími rodiči rozloučit, v případě povinné školní docházky je nutné hledat jiné mechanismy.

Druhý problém představují zcela nepoužitelné informace z odborného vyšetření. Patrně došlo k ignorování zakázky školy. Mohlo se stát, že byla formulována zcela neuchopitelně, pak se psycholog rozhoduje na základě dat, která mu poskytne klient. Pokud však je zadání jasné a odborně akceptovatelné, měl by psycholog odpovídat právě na ně. A měl by odpovídat individuálně na konkrétní případ. Ne přes kopírák, jak zejména výchovní poradci uvádějí. Ještě musí vždy myslet na příjemce, jeho potřeby a kompetence, ale to už je "jiná písnička". Od učitelů je možné požadovat, aby zformulovali odborně srozumitelnou objednávku. Odborné zařízení je pak povinno na tuto objednávku zareagovat, a to i v případě, že samotné vyšetření odhalí jiný problém.

Neměli bychom přehlédnout, že škola modifikovala přístupy i v situaci, kdy nebyla diagnóza známa.

O autorovi: PhDr. Veronika Válková, učitelka a výchovná poradkyně na víceletém gymnáziu
       

©2000-2015 Alfa Human Service