Člověk na vozíčku? Nelitujte, komunikujte

Mladá fronta Dnes 2. 5. 2014

Pořadatelé výstavy Naše cesta chtějí, aby lidé neměli obavy z komunikace se zdravotně postiženými a dokázali s nimi bez zábran sdílet běžný život. "Tedy setkávat se s nimi na ulici, spolupracovat v práci, společně se bavit," říká projektová manažerka Slávka Hocká.

- Znamená druhý ročník výstavy, že nadace Sirius zakládá tradici?

Věřím, že už jsme založili určitou tradici, ale jedině v tom, že naše aktivity na poli komunikace a vzdělávání veřejnosti budou i nadále inteligentní, profesionální a účinné. Zatím neplánujeme výstavu v takovémto rozsahu opakovat. Letos na jaře v Brně a na podzim v Praze budou mít návštěvníci asi jedinečnou příležitost takovou unikátní akci zažít.

- O jaké návštěvníky stojíte nejvíc? O děti, nebo spíš dospělé?

Výstava poskytne množství informací a zážitků všem, ale záměrně je koncipována pro děti a mladé lidi. V pracovních dnech cílíme na školy, dětské a mládežnické spolky a uvítáme i návštěvníky z vysokých škol. O víkendech přizpůsobujeme program rodinám s dětmi a mladým lidem. Na své si u nás přijde i střední generace nebo dědeček s vnoučaty.

- Proč hlavně děti a mladí?

Děti a mladí lidé si teprve utvářejí názor na svět a jsou otevřenější novým myšlenkám a setkáním. A jsou to právě děti a mladí lidé, kteří vytvářejí budoucnost – to oni budou jednou rozhodovat o životních podmínkách svých současných spolužáků se zdravotním znevýhodněním, oni s nimi budou žít a spolupracovat. Pokud jim dáme dost informací, vychováváme si generaci, která snad nebude mít mezi světy lidí s postižením a bez něj takové bariéry.

- S kým bude možné se na výstavě setkat?

Každý člověk, včetně lidí se zdravotním postižením, má svůj příběh. My takových lidí budeme mít na ploše výstavy asi třetinu – ne jako exponáty, ale jako průvodce a asistenty, členy našeho týmu průvodců. Budou to lidé, kteří možná nejsou známí z médií, ale mají obrovskou odvahu a motivaci předávat svoje zkušenosti a znalosti návštěvníkům výstavy. Co se týká známých osobností, určitě nás přijdou podpořit ti, kdo mají podobnou krevní skupinu jako chodicilide.cz. Jednáme s nevidomým horolezcem a běžcem Janem Říhou, paralympijský plavec Jan Povýšil bude mít v prostorách výstavy i svoje fotografie, pokusíme se zlákat některé paralympioniky.

- Co z doprovodného programu si lidé nemají nechat ujít?

Ráda sportuji a už si organizuji čas tak, abych mohla zkusit jízdu na dvojkole, o tom jsme s bratrem snili od dětství. Taky doufám, že konečně pochopím, jak se hraje bocca. Fascinující jsou programy zaměřené na komunikaci s neslyšícími, je neuvěřitelné, co člověk může vyjádřit beze slov a jakou melodii to může mít.

- Je podle vás dost akcí, kdy o sobě postižení lidé dávají nějak vědět?

Aktivit je hodně, ale je strašně těžké na takové akce dostat lidi, kteří se o tenhle obor nezajímají. Manažeři, učitelé, úředníci jsou často příliš zaměstnaní, aby si udělali na něco takového čas. A přitom právě oni by to nejvíc potřebovali, protože oni drží v rukou zdroje a prostředky, jak to změnit. Podle mě by ale bylo ideální, kdyby takové akce nebyly třeba – kdyby lidé s postižením běžně žili mezi námi, pracovali, studovali a my jsme nepotřebovali dělat speciální aktivity, abychom je poznali.

- Ze strany lidí s postižením často zní apel: Nelitujte nás, je to zbytečné a nevhodné. Jakou má tato výzva odezvu?

Otázka litování je složitá. Každý z nás, když vidí člověka, který očividně postrádá něco, na co my jsme zvyklí, cítí soucit. Napadá nás, že bychom měli nějak pomoci, bojíme se, aby se i nám něco takového nestalo, máme dokonce pocit viny, že je nám to nepříjemné. Ale když se na to podíváte z druhé strany, člověk se zdravotním postižením nemá na výběr. On s tím prostě musí žít a vaše rozpaky a rozplývání se a litování ho jen ponižují a sypou sůl do jeho ran. Raději si dejte čas ho poznat, dejte mu šanci normálně žít. Nebo se alespoň ovládejte.

- Jak mají rodiče správně reagovat v přítomnosti zdravotně postiženého, když se dítě spontánně zeptá: Proč je ten pán na vozíčku?

Polkněte. Podívejte se pánovi do očí a kývněte na něj nebo se usmějte. Řekněte synkovi, že pán asi nemůže sám chodit, a tak jezdí na vozíčku. Že to se někdy stává. Možná na vás pán kývne zpět a začne si s vámi povídat.

- Reaguje na handicapované lidi přirozeněji spíše mladší, nebo starší generace?

Díky postupující integraci a výchově je mladší generace na setkávání s lidmi se zdravotním postižením asi trochu lépe připravena, než jsme byli my vyrostlí v době, kdy se lidé s postižením často "uklízeli" do různých ústavů a o tématu se moc nehovořilo.

- Je soucit nebo ostych největší problém, s nimiž se handicapovaní lidé setkávají?

Problémů je řada. Ale pokud mám jeden další zmínit, tak je to podceňování a nedostatek příležitostí k uplatnění. Školství se pomalu transformuje a vychovává stále více mladých lidí se zdravotním postižením, kteří mohou být platnými členy pracovních týmů. Existuje stále více kompenzačních nástrojů a účinných pomůcek, které uplatnění podporují. Otázka ale je, zda to uplatnění mladí lidé s postižením skutečně najdou. Sahá naše akceptace lidí s postižením tak daleko, abychom jim dali šanci pracovat a žít podle svého?

Člověk se zdravotním postižením nemá na výběr. On s tím prostě musí žít a vaše rozpaky, rozplývání se a litování ho jen ponižují a sypou sůl do jeho ran.

©2000-2015 Alfa Human Service