Postaráte se O SVÉ RODIČE?

Žena a život 26. 2. 2014

Všichni víme, že to jednou přijde, a většina z nás si neumí představit, že by se na ně vykašlala. Jenže jak to zvládnout organizačně, zvlášť když s nimi nežijeme na stejném místě?

Nedávno Halina Pawlowská v jednom ze svých rozhovorů radikálně prohlásila, že se jí lidé, kteří nejsou schopni pečovat doma o nemocné nebo umírající rodiče, hnusí. Její názor byl sice sympatický, ale zároveň vyvolal rozpaky a pocity viny u lidí, kteří to z různých důvodů nezvládají. Ti, kdo paní Pawlowskou znají blíže, vědí, že žila ve vícegeneračním seskupení odjakživa a že její kariéra vzkvétala i proto, že se jí o děti a domácnost kompletně starali její rodiče...

Jestli u nějakého tématu platí "nepoměřuj podle sebe druhé", tak je to právě péče o rodiče, a nemusí jít nutně o Alzheimerovu chorobu. Stačí, když se sportovní single tatínek vybourá na kole a na pár měsíců znehybní, a váš život je rázem vzhůru nohama. Varianta "žijeme všichni ve stejném městě" je totiž úplně jiný příběh, než varianta "rozvedený otec zůstal v Ostravě, ale já se usadila v Praze". Stejně tak péči o rodiče řeší jinak žena s velkými samostatnými dětmi a jinak ta, kterou za sukni tahá batole. Stoupající věk prvomatek s sebou nese i ne zrovna optimistické vize, kdy budou ženy paralelně obstarávat školáky i potřebné rodiče.

Dalším zádrhelem jsou bytové podmínky. Vícegeneračnímu soužití v uplynulém desetiletí odvykla většina z nás, a to jak mladí, tak i ti dříve narození.

Pro naše babičky by bylo pět lidí ve 2+1 docela komfortem, pro nás je to nepředstavitelná tlačenice. Zvlášť, když by se jednalo o dlouhodobou záležitost.

A aby toho nebylo málo, do všech těchto starostí se promítá ještě jeden faktor – jde o vlastní mámu nebo o matku partnera?

Podle psycholožky Jany Markvartové se rodiny, v nichž to funguje, výše jmenovaných problémů nebojí. Nicméně ideální harmonie nevládne všude, a pokud patříte do této druhé skupiny, rozhodně se z toho nemusíte hroutit. Nejste totiž jediní. "Zkuste si," doporučuje psycholožka, "nejdřív nahradit v hlavě slovo sebeobětování, které v sobě nese pachuť tragédie, slovem zodpovědnost. Tím trochu zkrotíte emoce, zvlášť když jde o osobu konfliktnějšího ražení. Pak se zhluboka nadechněte a sepište, jaké konkrétní změny vás do budoucna čekají a kdo nebo co vám může pomoct. To je dost zásadní, protože jediný člověk dlouhodobě tuto porci povinností nezvládne. A kdo si o pomoc neřekne, ten ji nedostane."

Je dobré vědět

Péče o rodinné příslušníky se do kariérního portfolia nepočítá. Ale vidí nás naše děti nebo jiní příbuzní. Co sejeme, to sklidíme, až budeme sami potřebovat pomoc.

Kdo to neřešil, ten neví... Renata Pirklová (39), dcery (8 a 5 let)

Maminka utrpěla při autonehodě poranění hlavy a nemohla být v rekonvalescenci sama. Sestra pracuje v zahraničí a já se najednou ocitla v následující situaci. Doma dvě děti ve věku osm a pět let – čili žádná velká samostatnost. Příjmy mého muže a vůbec celková finanční situace vzhledem k hypotéce nebyly na takové úrovni, že bych si mohla dovolit dát v práci kvůli péči o maminku výpověď. A navíc – žiju v Brně a maminka v Českých Budějovicích. Zkrátím to – maminku jsem si přestěhovala k sobě, což je dost náročná situace pro partnera, který předtím tchyni vídal jen na občasných návštěvách. Musela jsem si zaplatit paní na výpomoc. Už jen hledání někoho, komu se dá důvěřovat a zároveň mu neodevzdáte celý plat, ale jen půlku, je na román. Do toho jsem musela stále tišit děti, protože maminku každý hluk vzhledem k úrazu hlavy vyloženě bolel. Moje vazby na maminku byly vždycky velmi silné. Všichni jsme se snažili o maximální toleranci, ale já občas jednoduše už nemohla. Do práce jsem si chodila "odpočinout" a manžel v ní zůstával déle, než bylo třeba. I tak nám občas tekly nervy. Nešlo ani tak o fyzické nasazení, ale o psychickou náročnost. O to více mě mrzel přístup sestry – z dálky se "starala", jestli mamince nic nechybí... Neumím si představit, jak to probíhá, když se člověk musí starat o někoho, s kým si nikdy nerozuměl, nebo s nímž má chladné vztahy. Ale co jsem pozorovala u jiných, platí pravidlo: čím víc na ně matka nebo otec v dětství kašlali a chovali se jako sobci, tím víc se ve stáří dožadují pochopení, obětavosti a nasazení.

Pro nikoho jiného než pro mámu bych to nedělala!

Připadala jsem si jako v blázinci

Iva Bromová (41) Otchána jsem se v našem 3+1 starala tři roky. Dnes tu etapu beru s černým humorem, ale v danou chvíli mi veselo nebylo. Manželův otec, celoživotně velký sportovec pohrdající nesportovci, si vysportoval velké zdravotní problémy. Nakonec po zbabrané operaci kyčle přestal chodit. Jako vdovec žil sám, měl sice přítelkyni, ale ta si samozřejmě "nemohoucího dědka" na krk neuvázala. Což chápu, když si ji nevzal. Manžel je jedináček, situace byla jasná. Bohužel rozhodně nešlo o vlídného starého pána, ale "prudila" vizáží připomínajícího herce Jana Třísku v současnosti. Nic, co v mé rodině někdo dělal – já, děti i jeho syn –, nebylo správně. Chápu, že bezmoc probouzí agresi, ale kdo to má vydržet?! V podstatě jsem při péči o něj vnitřně jela pouze na pocit, že budu mít sama před sebou čisté svědomí. Nic víc, nic míň.

Psychologický rychlokurz pro unavené

Pokud vám péče o rodiče obrátila život naruby, zkuste se vžít i do pocitů druhé strany. Pomůže to (někdy).

1) Největší omyl je myslet si, že zátěžové situace vedou k moudrosti. Dospělí lidé se nemění a stářím jejich slabší stránky a horší povahové vlastnosti naopak zesilují. Kdo nebyl moudrý, když se mu nic nedělo, nebude moudrý ani teď.

2) Stěžování si, brblání, sekýrování, ale i vzdychání, že nic nestojí za nic, je... volání o pomoc. Přitahování pozornosti ke své osobě. Bohužel je to dlouhodobě silně vyčerpávající pro ty, kteří to musejí poslouchat. Nejlepší taktika je jednoduše nereagovat (asi jako když děti mluví sprostě). Prostě jedním uchem tam, druhým ven.

3) Domluvte si hned na začátku pravidla se sourozenci. Ušetříte si zbytečná nedorozumění a pocity ukřivděnosti. Kdo nemůže s rodiči pomoct fyzicky, třeba proto, že žije na druhém konci republiky nebo v zahraničí, měl by přispět finančně. Argument typu: "Mám malé děti, zatímco ty jsi sama a stejně nemáš co na práci, tak se starej aspoň o mámu," přijme jen člověk s nízkým sebevědomím.

4) Je rozdíl mezi pomocí a péčí dočasnou a vědomím, že vás rodiče budou potřebovat na dobu neurčitou. V druhém případě platí stejné pravidlo jako u dětí: styčný důstojník nesmí padnout. Pokud se zhroutíte, nebudete platná nikomu. Jen vy sama si určujete hranice fyzického vypětí, za které už nejste schopná jít.

Starosti dítěte starších rodičů... Zdena Schulcová (30)

Patřím k ženám, co se musely krátce po dvacítce vyrovnat s potížemi, které obvykle řeší pětačtyřicátnice a padesátnice. Jsem totiž potomek starých rodičů a díky své zkušenosti jsem i odpůrkyní tohoto jevu. Mamince bylo čtyřicet čtyři a tátovi padesát, když jsem se narodila jako třetí v pořadí. Mezi mnou a sourozenci je čtyřiadvacetiletý a dvacetiletý odstup. V dětství jsem s tím problém neměla, ten pravý mazec nastal ve chvíli, kdy se kamarádky staraly tak akorát o randění a studia. Když jsem maturovala, táta po dvouměsíčním marodění zemřel. Prožívala jsem to citově, ale o tátu se ty dva měsíce pochopitelně starala hlavně máma. Bylo mi čtyřiadvacet, když se u ní začaly projevovat deprese, které ještě urychlil fakt, že přišla o práci a půl roku nemohla žádnou sehnat. K tomu se přidávaly další psychosomatické potíže.

Nikdo z nás sourozenců nebydlel doma – já poslední rok studií na vysokoškolských kolejích, bráchové s rozjetými kariérami a hlavně už oba ženatí a s dětmi každý v jiném městě. Dopadlo to tak, že jsem se po státnicích vrátila domů na maloměsto a starala se o mámu. Sehnala jsem si práci, která mě vůbec nebavila a nezajímala, ale byla to práce na smlouvu, což byla v našem regionu výhra. Můj tehdejší partner měl možnost vyjet na stáž do zahraničí a dálka náš vztah definitivně zatípla. A co moji bráchové? Tak ti naštěstí pomáhali finančně, ale jinak si žili svoje životy, protože měli, na rozdíl ode mě, "ty rodiny", a myslím, že se i švagrovým ulevilo, že si nemusí mámu brát k sobě. Je to už pět let, ale já s maminkou bydlím dodnes. Je na tom psychicky trochu lépe, ale ne zas tolik, že by mohla zůstat úplně sama. I když bych to nikdy nevyslovila, připadám si trochu v pasti a ukřivděná. Pro sousedky a lidi ve městě jsem vzorná dcera, ale moje dušička tiše křičí: "A co já? Co moje plány? Já nechci zůstat zahrabaná v práci, která mě nebaví. Navíc bez partnera, bez dětí..." Kdo v podobné situaci nebyl, má pochopitelně jasno: vykašlat se na matku. Ale tak snadné to není. Maminka mě potřebuje, ale já nemám čas na svůj vlastní život.

Hra na výměnu rolí

Jediná spravedlnost na světě je stárnutí... Je vám třicet, pětatřicet a padesátka, natož šedesátka se jeví vzdálená mnoho světelných let. Zkuste si představit, že se zítra vzbudíte a je to tady

Předjímání starostí a problémů dřív, než nastanou, je stejný nesmysl, jako jejich vytěsňování, když už na nás dolehnou. I tak ale není od věci zamyslet se v době, kdy rodiče žijí na plné pecky, jak če to bude, až jim síly dojdou. Jak byste to řešila? Mohla byste si dovolit doi? opustit práci? A vůbec – nebylo by fajn si pro takový případ něco d málo peněz už teď našetřit? Anebo zkuste jinou variantu – vžijte se do pocitů člověka svého věku, kterého náhle zradilo zdraví, smetlo auto, nebo prostě o kleknul stresem z práce a už nemá sílu ani chuť jet pořád na plný výkon. Kdo by se o vás postaral – a to nejen duševním povzbuzením, ale i prakticky, rozuměj materiálně? rodič Přijali by vás rodiče k sobě domů i za cenu, že by jim to zkomplikovalo život? Vyčítali by vám to? Říkali by vám, jak jim lezete v do peněz? Připomínali te pe by vám, když ne slovně, tak vzdycháním ně, a "ksichtěním se", že nevedou vlastní život, protože se pořád musí protož přizpůsobovat někomu druhému? Anebo by vás druhém povzbuzovali?

Webové stránky, které pomohou

Webdesigneři stárnoucím rodičům: www.design4all.cz

Tam, kde byste to čekali nejméně, najdete nabídku služeb pro lidi zralého věku, např. doprovod k lékaři nebo na rehabilitaci, když vy nemůžete.

Alzheimer je tu: www.podepsánosrdcem.eu

Pečovat při zaměstnání o rodiče s Alzheimerem je skoro nemožné. Na tomhle webu najdete poradnu i doporučení, na jaké služby máte nárok a kam se můžete obrátit. Nadace funguje od roku 1995.

Sami sobě... www.veselysenior.cz

Nejlepší je nespoléhat se a nečekat. Senioři, pro které je věk jen číslo v občance, založili nadaci ve prospěch těch méně čiperných. Tipy na akce, informace i možnosti pomoci uvítají i jejich potomci.

Jste na to připraveni?

Co v dané situaci nahání největší obavy?

JAROSLAVA (49) Já už něco podobného řešila před osmi lety. Dopadlo to tak, že jsem se starala o tátu, lítala mezi prací, svým domovem, jeho bytem, byla na telefonu... Sestra odjela pracovat a vydělávat do Německa. Dnes, kdy už otec nežije, je ona ta šikovná, co udělala kariéru, našetřila si, umí jazyky. Zatímco já se tak akorát klepu, aby mě nevyrazili z práce. Samotná péče je náročná, ale rodinné vztahy okolo možná ještě víc.

BARBORA (34) Upřímně? Bojím se toho! S mámou jsme naprosto rozdílné povahy. Máme se rády, ale vydržíme spolu maximálně přes víkend a v neděli večer se už hádáme. Navíc žije 300 km ode mě. V tuto chvíli, kdy mám malé děti, si péči o ni ani neumím představit. Ale kdyby to nastalo, musela bych to nějak zvládnout. Jako všichni.

©2000-2015 Alfa Human Service